Březen 2007

Satanská svatba

17. března 2007 v 19:06 | Ištar
Satanská svatba



" Dobrý sňatek je takový, který umožňuje změny a růst jednotlivců v souladu s vzájemnou láskou." Pearl Buck

" Všechny sezdané páry by se měly učit umění boje stejně, jako umění milovat. Dobrý boj je objektivní a čestný - nikdy zlý, či krutý.

Dobrý boj je zdravý a konstruktivní, a přivádí manželství k principu rovnoprávného partnerství." Ann Landers

" Manželství je jako bankovní účet.

Ukládáš, vybíráš a ztrácíš úroky." Irwin Corey

Svatební obřad není jen společenskou smlouvou;

je to magický proces,

křížení nitek Osudu.

Mnoho vlákének svede pár a jejich rodiny dohromady,

a spředou své životy do tkaniva,

které je zasvěceno dětem.

Obě strany,

vedeny hlasem mysli,

souhlasí se vstoupením do těchto obřadů na základě svobodné vůle.

Obřady, podobné těmto, mají svým účelem stvrdit svazek na celý život a maximálně znesnadnit odloučení (rozvod).

SILNĚ PROTO NABÁDÁME ZVÁŽIT TENTO ČIN, A BRÁT JEHO VYKONÁNÍ VÁŽNĚ - SMRTELNĚ VÁŽNĚ!

K tomu citujme Otce Nate Leveda: " Takto dlouhodobé smlouvy byly prospěšné a dobré před staletími,

kdy byla průměrná délka života se štěstím 40 let,

ale teď,

když se lidé dožívají osmdesáti a více let je takto

dlouhodobý závazek nutno zvážit dvakrát tak dobře.

Považte, že je vám kolem dvaceti - budete spolu muset vydržet půl století nebo i víc."

Následující text představuje pouze náčrt - situační změny a úpravy jsou povoleny.

Kněz může být jak muž,

tak žena.

Svatební obřad

Oltář a místnost je osvícena tuctem černých svíček.

Jedna červená svíce stojí na oltáři,

stejně jako kadidlo,

zvon,nebo gong,

stříbrný pohár,

krátký meč (nebo dýka),

křišťálová koule (nebo kámen),

svatební prsteny a delší provaz.

Na západní stěne za oltářem visí Bafometův symbol.

Nevěsta a ženich jsou nazí,

nebo oblečení,

zcela podle jejich přání.

Na krku by měli mít Bafometův amulet.

Výběr hudby by měl vyhovovat jak nevěstě,

tak ženichovi.

Hrát by měla v pozadí,

když přichází nevěsta a shromáždění hosté.

Ženich stojí vedle svědka napravo,

poblíž oltáře.

Předtím,

než nevěsta a ten,

kdo jí vyvdává projdou uličkou,

je běžný průvod družiček,

sluhů,

dívek s květinami a podobně.

Kněz stojí před oltářem, tváří ke shromážděným.

Před začátkem obřadu knězův pomocník,

nebo svědek třikrát pomalu udeří na gong (případně zazvoní na zvon).

Zahájení:

Kněz: In Nomine Dei Nostri Satanas Luciferi Excelsi!

Ve jménu Satana volám pekelné síly temnoty!

Zasvěťte toto místo sílou, láskou a světlem Lucifera.

Připojte se k nám, abychom svázali tyto dva,

kteří se stanou jedním.

Touží se spojit před zraky svých přátel a společnosti,

ve které žijí, aby tito mohli být nápomocnými svědky tomuto spojení.

Diana a Adonis,

Ištar a Tammuz,

Freya a Odin - těmito a dalšími jmény jsou zváni božští milenci.

Vzývam Bohy, aby přišli požehnat tomuto spojení,

zatímco invokujeme jejich pekelná jména:

Amon,

Astaroth,

Ishtar,

Bast,

Lilith,

Pan,

Asmodeus,

Thoth.

(shromáždění může opakovat každé vyřčené jméno)

(Kněz vezme z oltáře červenou svíci a pozvedne jí k jihu).

Vzýváme element ohně, aby nám přišel sloužit,

neboť my jsme Satan!

Zažehni plamenem vášně

(nevěstino křestní jméno) a (ženichovo křestní jméno)

a naplň je vzájemným chtíčem!

(Kněz vezme z oltáře kadidlo a pozvedne jí k východu).

Vzýváme element vzduchu,

aby nám přišel sloužit,

neboť my jsme Lucifer!

Nechť vědomí plyne jedno k druhému,

a tento pár sdílí vzájemnou moudrost a jednotné vize.

(Kněz vezme z oltáře křišťál a pozvedne ho k severu).

Vzýváme element země, aby nám přišel sloužit, neboť my jsme Belial!

Tvá síla a pevnost je udrží pohromadě,

dokud budou oba žít.

(Kněz vezme z oltáře pohár naplněný vínem a pozvedne ho k západu)

Voláme element vody,

aby nám přišel sloužit,

neboť my jsme Leviatan! Daruj

(něvěstino jméno) a (ženichovo jméno)

ctnosti klidu,

trpělivosti a lásky hluboké jako oceán.

Slyšte, vy Pozorovatelé,

kteří se skrýváte v temnotách.

Dbejte na milence,

jakož jsou tito dva,

a poskytněte jim hradby útěchy a ochrany.

Nevěsto a ženichu,

do tohoto momentu jste byli myšlenkou,

slovem a činy rozděleni.

V okamžiku,

kdy tento provaz sváže dohromady vaše ruce,

vaše životy se spojí.

(Kněz vezme z oltáře provaz a sváže dohromady ženichovu levou a nevěstinu pravou ruku)

(Nevěstino jméno),

Ty přinášíš energii Babalon: nekonečnou,

temnou, intuitivní a jemnou.

Prolni tyto energie s (ženichovo jméno),

aby se vaše životy spojily.

Vezmi tento pohár jako symbol své lásky.

(Kněz vezme z oltáře pohár a vloží jej do nevěstiny levé ruky).

(Ženichovo jméno),

Ty přinášíš energii Satana: expanzivní,

jasnou, logickou a tvrdou.

Prolni tyto energie s (nevěstino jméno),

aby se vaše životy spojily.

Vládni tímto ostřím jako symbolem své lásky.

(Kněz vezme krátký meč z oltáře a vloží jej do ženichovy pravé ruky).

Ženich: Zavazuji se své čepeli,

stejně jakož se zavazuji své duši být navždy k Tvým službám.

Jako toto ostří bude i má láska k Tobě silná a trvalá,

aby byly naše společné životy vždy chráněny.

Přijmi ji, má milovaná,

a tím i vše co je mé se stane Tvým.

A i když by se naše cesty někdy rozešly,

navždy zůstanu Tvým opravdovým přítelem,

který Tě bude milovat a poskytne Ti pomoc i ochranu.

Séměm i kořeny,

poupětem i stvolem, listem,

květem i plodem,

životem a láskou ve jménu Satana,

já (ženichovo jméno) beru Tě (nevěstino jméno) ke své paži,

svému srdci a svému duchu.

Nevěsta: Zavazuji se svému kalichu,

stejně jakož se zavazuji své duši být navždy k Tvým službám.

Jako z tohoto poháru bude i má láska k Tobě prýštit,

aby byly naše společné životy vždy živeny.

Přijmi ji, můj milovaný,

a tím i vše co je mé se stane Tvým.

A i když by se naše cesty někdy rozešly,

navždy zůstanu Tvým opravdovým přítelem,

který Tě bude milovat a poskytne Ti pomoc i ochranu.

Séměm i kořeny,

poupětem i stvolem, listem,

květem i plodem,

životem a láskou ve jménu Babalon,

já (nevěstino jméno) beru Tě (ženichovo jméno) ke své paži,

svému srdci a svému duchu.

(ženich ponoří čepel do kalichu)

Kněz: Babalon a Satan,

žena a muž,

temnota a světlo.

Ani jeden by něměl bez druhého smyslu,

ale skrze jejich nekonečnou souhru se zrodil vesmír.

(Kněz vezme meč a kalich a položí je na oltář)

Bylo mezi vámi vytvořeno pouto - když budete rozděleni v myslích,

nebo těly,

bude vaše nitro volat po tom druhém hlasem,

na který nic a nikdo jiný již nebude umět odpovědět.

Tajemstvím země a vody stává se toto pouto nezlomným a nezvratitelným slibem.

Zákonem, který stvořil oheň a vítr je toto pouto vepsáno do vašich duší. (Kněz rozváže provaz, který svazuje nevěstinu a ženichovu ruku a položí jej na oltář. Pak vezme prsteny)

Váš slib byl pronesen před vašimi přáteli,

silami Temnoty a všemi Bohy Pekel.

Tyto prsteny, stejně jako váš slib,

nemají konce,

ani počátku.

Jsou fyzickým zpodobněním vzájemného slibu vašim duším.

(Nevěsta vezme ženichův prsten a navlékne na prst.

Ženich vezme nevěstin prsten a navlékne jí ho na prst.)

Nad vámi jsou hvězdy,

pod vámi kameny.

Pamatujte - tak jako hvězdy,

bude i vaše láska stálá.

Tak, jako země bude vaše láska pevná.

Nemějte strach a nechť vás slova neosvícených nezneklidňují,

neboť Satan je s vámi nyní a napořád.

Nyní vás prohlašuji mužem a ženou.

Dílo radosti bylo dokončeno a přesto započíná!

(nevěsta a ženich se políbí)

Kněz : Sláva (nevěstino jméno)!

Shromáždění: Sláva (nevěstino jméno)!

Kněz: Sláva (ženichovo jméno)!

Shromáždění: Sláva (ženichovo jméno)!

Kněz: Sláva Satanovi!

Shromáždění: Sláva Satanovi!

Knězův pomocník,

nebo svědek jednou udří na gong (zazvoní na zvon).

Svíce jsou zhašeny.

Konec obřadu.romáždění: Sláva (ženichovo jméno)!

Kněz: Sláva Satanovi!
Shromáždění: Sláva Satanovi!

Knězův pomocník, nebo svědek jednou udeří na gong (zazvoní na zvon). Svíce jsou zhašeny

Konec obřadu.

Obsah

17. března 2007 v 19:04 | Ištar |  Satanská bible
OBSAH
Úvod Burtona H. Wolfa
Satanská bible
Úvod
Prolog
Satanské devatero
Kniha Satanova (Oheň)
Kniha Luciferova (Vzduch)
Zatykač: Hledá se: Bůh - mrtvý nebo živý
Bohem, kterého chráníte, můžete být vy sami
Několik fakt o nadcházejícím věku satanismu
Peklo, Ďábel a jak prodat duši
Pekelná jména
Láska a nenávist
Satanský sex
Ne všichni upíři sají krev
Žádné nutkání...rozkoš
O volbě lidské oběti
Naplnění ega jako cesta k posmrtnému životu
Náboženské svátky
Černá mše
Kniha Belialova (Země)
Teorie a praxe satanské magie
Tři druhy satanského rituálu
Výzva k těm, kdo chtějí praktikovat tato umění
Rituál aneb Intelektuální dekompresní komora
Faktory ovlivňující provozování satanské magie
A. Touha
B. Načasování
C. Představivost
D. Nasměrování
E. Faktor rovnováhy
Satanský rituál
A. Věci, které je třeba vědět, než přistoupíte k rituálu
B. Třináct kroků
(A) Jak přivolat partnera k ukojení chtíče nebo navodit sexuálně uspokojivou reakci
(B) Jak zajistit pomoc nebo úspěch osobě, s kterou sympatizujete nebo soucítíte (včetně vás samých)
(C) Jak dosáhnout zničení nepřítele
C. Pomůcky užívané při satanském rituálu
Kniha Leviathanova (Voda)
Vyvolávání Satana
Pekelná jména
Invokace k vyvolání smyslnosti
Invokace k přivolání zhouby
Invokace soucitná
Enochiánské klíče
První klíč
Druhý klíč
Třetí klíč
Čtvrtý klíč
Pátý klíč
Šestý klíč
Sedmý klíč
Osmý klíč
Devátý klíč
Desátý klíč
Jedenáctý klíč
Dvanáctý klíč
Třináctý klíč
Čtrnáctý klíč
Patnáctý klíč
Šestnáctý klíč
Sedmnáctý klíč
Osmnáctý klíč
Devatenáctý klíč
Doslov Pavla Turnovského

Úvod - Burton H.Wolfe 1.část

17. března 2007 v 19:02 | Ištar |  Satanská bible
ÚVOD
Burton H. Wolfe
Jednoho zimního večera roku 1967 jsem se rozjel přes celé San Francisco,
abych vyslechl přednášku
Antona Szandora La Veye na veřejné schůzi Ligy sexuální svobody.
Zaujaly mě novinové články, které ho popisovaly jako "Černého papeže"
satanistické církve,
v níž jsou křest,
svatební i pohřební obřady zasvěceny Ďáblu.
Byl jsem tehdy na volné noze a psal hlavně do časopisů.
Zdálo se mi, že o La Veyovi a jeho moderních pohanech by se dal udělat dobrý materiál;
jak říkají v redakci místních novin, "ďábel je vždycky dobré téma".
Samotné provozování černých umění jsem nepovažoval za něco zvlášť atraktivního,
nešlo o nic nového.
Sekty uctívačů Ďábla a kulty voodoo existovaly již v předkřesťanské době.
V Anglii osmnáctého století si na čas získal jistou proslulost
Klub pekelného ohně (Hell-Fire Club),
který dokonce měl prostřednictvím Benjamina Franclina
určité vazby na americké kolonie.
Začátkem dvacátého století dělal tisk skvělou reklamu Aleisteru Crowleyovi,
když o něm psal jako o "nejzpustlejším neznabohu světa".
Ve 20. a 30. letech se objevily zmínky o "černém řádu" v Německu.
K této zdánlivě uzavřené historii přidal La Vey a jeho organizace nových
Faustiánů dvě překvapivě nové kapitoly.
Za prvé se rouhavě označovali jako "církev",
přestože tento pojem byl doposud vyhrazen pouze různým odnoším křesťanství,
a v žádném případě se nevztahoval k tradičnímu sabatu satanistů a vědě o čarodějnicích.
Za druhé se se svou černou magii neuchylovali do podzemí,
ale praktikovali ji zcela veřejně.
Místo abych si s La Veyem domluvil předběžný rozhovor,
při němž bychom probrali jeho kacířské novoty,
což obvykle bývá můj první krok, rozhodl jsem se,
že ho budu sledovat a poslouchat jako anonymní návštěvník.
V novinách o něm psali jako o bývalém cirkusovém krotiteli lvů a
eskamotérovi z lunaparku,
který nyní vystupuje jako Ďáblův vyslanec na Zemi;
chtěl jsem se nejdřív přesvědčit, jestli jde o skutečného satanistu,
nebo jestli je to jen šprýmař či šarlatán.
Setkal jsem se již dříve s lidmi,
kteří se pohybovali kolem okultních záležitostí a přitahovali pozornost;
Jean Dixonová bývala mou bytnou, a tak jsem měl to štěstí,
že jsem o ní mohl psát ještě před Ruth Montgomeryovou.
Všichni okultisté mi ale připadali jako šašci, snobi, pokrytci nebo šarlatáni,
a nikdy bych se jejich hokus pokusy nezabýval ani pět minut.
Všichni okultisté, se kterými jsem se do té doby setkal nebo o kterých jsem slyšel,
byli zastánci bílé magie: údajní jasnovidci, věštci a čarodějnice,
kteří své předpokládané mystické schopnosti zakládali na spirituální komunikaci směřující k Bohu.
La Vey, který se jim zřejmě vysmíval, pokud na ně přímo opovržlivě neplival,
se vynořil mezi řádky novinových článků jako provozovatel černé magie,
stavějící na odvrácené tváři přírody a živočišné stránce lidské povahy.
Zdálo se, že na jeho "církvi" není nic duchovního.
Když jsem La Veye slyšel poprvé, uvědomil jsem si,
že ho není možné spojovat s okultismem.
Dokonce se ani nedal označit za metafyzika.
Brutálně upřímná řeč, kterou pronesl, byla pragmatická,
relativistická a především racionální.
Byla zcela neortodoxní: výpad proti zavedenému náboženskému rituálu,
potlačování lidského sklonu k tělesnosti,
pitomému předstírání zbožnosti během existence,
založené na honbě za materiálními statky a bezohledné konkurenci.
Byla také plná sardonické satiry na lidské bláznovství.
Ze všeho nejdůležitější ale byla skutečnost, že vše mělo logiku.
La Vey nenabízel posluchačům nějakou pokoutní, šarlatánskou magii.
Byla to jasná filozofie, založená na selském rozumu a tvrdé životní realitě.
Když jsem se přesvědčil o La Veyově upřímnosti,
musel jsem pro změnu přesvědčit já jeho,
že mi nejde o to, abych přidal další ke spoustě podřadných článků,
které dělají ze Satanovy církve nějakou bláznivou show, ale o seriózní výzkum.
Nastudoval jsem o satanismu,
co se dalo, hovořil jsem s La Veyem o historii jeho hnutí
a jeho logickém základu a zúčastni
l se několika půlnočních rituálů ve slavné viktoriánské faře,
která kdysi sloužila jako hlavní stan Satanovy církve.
Z toho všeho jsem čerpal materiál pro seriózní článek.
Po jeho napsání jsem ale zjistil, že to není to pravé,
co by si vydavatelé "solidních" časopisů přáli.
Víc by je zajímalo, kdyby můj článek líčil satanismus jako nějakou "ujetou" show.
Nakonec to byl Knight, takzvaný časopis "s nahotinkami" či "pro pány",
který v září 1968 otiskl první kritický článek o
La Veyovi,
Satanově církvi a La Veyově syntéze starých legend o Ďáblovi,
nauky o černé magii s moderní filozofii a praxí satanismu,
kterou všichni jeho stoupenci a napodobovatelé dodnes užívají jako model,
průvodce a dokonce i jako bibli.
Můj článek byl začátkem, nikoli koncem
(jako v případě ostatních témat, o kterých jsem psal),
dlouhé a důvěrné spolupráce.
Na jejím základě jsem napsal
La Veyovu biografii Ďáblův mstitel (The Devils Avenger),
kterou vydalo nakladatelství Pyramid v roce 1974.
Když kniha vyšla, stal jsem se řádným členem církve s členskou legitimací,
později i knězem Satanovy církve,
a tuto hodnost hrdě sdílím s mnoha slavnými osobnostmi.
Popůlnoční filozofické debaty,
které jsem s La Veyem začal vést v roce 1967,
pokračují dodnes, tedy už deset let,
občas doplněné fešnou čarodějnicí nebo vlastní hudbou,
on u varhan a já za bubny,
v bizarním kabaretu,
zalidněném superrealistickými
humanoidy vytvořenými La Veyem.
Průpravou pro jeho nynější roli mu zřejmě byl
celý jeho dosavadní život a prostředí,
z něhož vyšel.
Je potomkem gruzínských,
rumunských a alsaských prarodičů,
včetně cikánské babičky,
která mu vyprávěla legendy o upírech a čarodějnicích,
jaké se předávají z generace na generaci v její rodné Transylvánii.
V pěti letech četl časopis Podivné historky a knihy jako
Frankestein od Mary Shelleyové a Stokerova Draculu.
Přestože byl jiný než ostatní,
děti si ho obvykle vybraly za vůdce při hrách na vojáky.
V roce l942, kdy bylo La Veyovi dvanáct,
ho fascinace cínovými vojáčky přivedla
k zájmu o druhou světovou válku.
Ponořil se do vojenských příruček a zjistil,
že celé arzenály zbraní, sloužících k výbavě pozemních a námořních armád,
lze nakoupit jako bonbóny v samoobsluze a použít k pokoření jiných národů.
V hlavě se mu zrodila myšlenka; že přes všechna tvrzení křesťanské Bible Zemi nezískají pokorní, ale silní.
Na střední škole La Vey zazářil jako zázračné dítě.
Nejvážnějším studiím se však věnoval mimo školu - ponořil se do studia hudby,
metafyziky a okultních tajemství.
V patnácti letech se stal druhým hobojistou v San Francisco Ballet Symphony Orchestra.
Škola ho nudila, a tak ji rok před maturitou opustil,
odešel z domova a přidal se k společnosti Clyde Beatty Circus jako ošetřovatel lvů a tygrů.
Krotitel Beatty si všiml, že La Veyovi společnost šelem nevadí,
a udělal ho svým pomocníkem.
Protože byl od mládí přímo posedlý láskou k hudbě a ke kultuře,
nepřinášela mu práce u Beattyho - drezúra pralesních šelem
a jejich předvádění v manéži - žádné uspokojení.
V deseti letech se podle sluchu naučil hrát na klavír.
To se hodilo, když se jednou cirkusový hráč na varhany před představením opil
a nemohl nastoupit
; La Vey si byl jist, že neznámé parní varhany zvládne natolik,
aby mohl odehrát hudební doprovod představení a nabídl se jako náhrada.
Ukázalo se, že zná více skladeb a hraje lépe než profesionální varhaník!
Beatty opilce propustil a na jeho místo dosadil La Veye.
Doprovázel mimo jiné i Huga Zachinniho,
"Lidskou dělovou kouli".
a Wallendasovu akrobacii na vysokém laně.
Když bylo La Veyovi osmnáct, odešel z cirkusu a přidal se k zábavnímu parku.
Tam se stal pomocníkem kouzelníka, naučil se hypnóze a dál studoval magii.
Bylo to kuriózní spojení.
Na jedné straně ovzduší života na té nejsyrovější úrovni - laciná hudba,
pach divokých zvířat a pilin; výstupy, kde vteřina zpoždění mohla znamenat neštěstí či smrt;
čísla, která vyžadovala mládí a sílu, a ti, kdo zestárli,
byli odhozeni jako loňské šaty; svět fyzického vzrušení působící magickou přitažlivostí.
Na druhé straně studium magie temných zákoutí lidského mozku.
Když hrával na varhany při různých pouťových atrakcích,
tato podivná kombinace možná ovlivnila jeho pohled na lidstvo.
"V sobotu večer," vzpomínal La Vey při jednom z našich dlouhých rozhovorů, "
jsem vídal chlapy, jak chlípně touží po polonahých holkách tančících na pouti;
když jsem pak v neděli ráno hrál na varhany pro potulné kazatele
ve stanech na druhé straně pouti, viděl jsem tytéž chlapy,
jak dřepí v lavicích s manželkami a dětmi,
prosí Boha o odpuštění,
a aby je ochránil před tělesnými touhami.
A příští sobotu byli zase na pouti
nebo se někde jinde oddávali požitkům.
Tehdy jsem pochopil,
že křesťanská církev žije z pokrytectví a že člověk musí ventilovat své tělesné touhy
bez ohledu na očišťování či tresty rádných náboženství."
Přestože si to v té době ještě neuvědomoval, směroval již tehdy k vytvoření kultu,
který bude sloužit jako antiteze křesťanství a jeho judaistické tradice.
Bylo to staré náboženství, starší než křesťanství nebo judaismus.
Nikdy ale nedostalo pevnou formu, ani nebylo uspořádáno v podobě filozofie a rituálu.
To mělo být teprve La Veyovým úkolem v civilizaci dvacátého století.
Když se jednadvacetiletý La Vey v roce 1951 oženil,
opustil podivuhodný svět zábavního parku a věnoval se životní dráze,
která lépe vyhovovala budování domova.
Zapsal se ke studiu kriminalistiky na City College of San Francisco.
Studium ho také přivedlo k prvnímu konformnímu zaměstnání:
přijal místo policejního fotografa v San Franciscu.
Jak se později ukázalo, měla i tato práce,
stejně jako další zaměstnání,
zásadní význam pro vývoj satanismu jako životního postoje.
"Viděl jsem krvavou a děsivou stránku lidské přirozenosti,"
vzpomínal La Vey při jednom z našich setkání, kdy hovořil o své minulosti.
"Viděl jsem lidi zastřelené blázny a pobodané přáteli; malé děti,
rozpláclé v příkopu, kam je odhodili řidiči, kteří ujeli z místa nehody.
Bylo to nechutné a depresivní.
Kladl jsem si otázku: >>Kde je Bůh?<<
Začal se mi hnusit pokrytecký přístup většiny lidí k násilí,
neustálé omílání fráze >>Je to vůle Boží<<"
Po třech letech práce u policie znechucen odešel a vrátil se k varhanům,
tentokrát do prostředí nočních klubů a divadel.
Tak si vydělával na živobytí a přitom se dále věnoval své životní zálibě,
studiu černých umění.
Jednou týdně přednášel o tajemných tématech: o strašidlech, mimosmyslovém vnímání,
snech, o upírech, vlkodlacích, o věštění, obřadné magii a tak dále.
Jeho přednášky vzbudily pozornost mnoha lidí,
kteří již měli jisté jméno ve světě obchodu, umění a vědy,
případně se slavnými teprve měli stát. Z této skupiny nakonec vznikl Magický kruh.
Hlavním smyslem setkání Kruhu bylo vykonávat magické obřady,
které La Vey při studiu objevil nebo sám navrhl.
Shromáždil celou knihovnu děl pojednávajících
o černé mši a dalších neblaze proslulých obřadech,
které pěstovali například templáři ve Francii čtrnáctého století,
Klub pekelného ohně nebo Zlatý úsvit (Golden Dawn) v Anglii na přelomu osmnáctého a devatenáctého století.
Smysl některých tajných řádů spočíval v rouhání a hanobení křesťanské církve;
jejich příslušníci se obraceli k Ďáblu jako antropomorfnímu božstvu
zosobňujícímu pravý opak Boha.
La Vey měl na věc odlišný názor:
Ďábel byl pro něj temnou, skrytou silou v přírodě, řídící chod pozemských věcí,
silou, pro niž věda ani náboženství nemají vysvětlení.
La Veyův Satan je duchem pokroku,
který je původcem všech velkých hnutí,
jež přispěla k vývoji civilizace a ke zdokonaleni lidstva.
Je duchem revolty vedoucí ke svobodě,
ztělesněním všech herezí, které osvobozují člověka.
Poslední noc v dubnu 1966 - o Valpuržině noci,
nejvýznamnějším svátku vyznavačů magie a čarodějnictví - si
La Vey v souladu s tradicí rituálně oholil hlavu a slavnostně vyhlásil vznik Satanské církve.
Aby vyjádřil své postavení duchovního,
navlékl si kněžský kolárek. Až k němu vypadal téměř svatě.
Ale vyholená čingischánovská hlava,
mefistofelský vous a úzké štěrbiny očí mu dodávaly démonického vzhledu potřebného,
aby vypadal jako skutečný kněz Ďáblovy církve na Zemi.
"Použil jsem termín církev především proto,
že mi to umožnilo držet se magického vzorce,
podle něhož je k úspěchu třeba jedné desetiny pohoršení a devíti desetin
společenského uznání," vysvětluje La Vey.
"Hlavním účelem ale bylo shromáždit skupinu podobně
smýšlejících jedinců a využít jejich spojené
energie k vyvolání temné přírodní síly nazývané Satan."
Jak již bylo řečeno,
všechny ostatní církve jsou založeny na uctívání ducha a popření těla a intelektu.
La Vey vycítil potřebu církve,
která by se znovu chopila myšlení člověka a jeho pozemských tužeb a ty pak oslavovala.
Měla by podporovat racionálně motivovaný zájem o vlastní osobu
a usilovat o utváření zdravého ega.
Začal si uvědomovat,
že staré pojetí černé mše parodující křesťanské bohoslužby jaksi vyšlo z módy.
Podle jeho slov je to mlácení prázdné slámy.
Místo sebeponižujících křesťanských bohoslužeb
La Vey zavedl v Satanově církvi povzbuzující psychodramata.
Tak se mu podařilo vymýtit potlačování přirozených pudů a inhibice,
prosazované "řádnými" náboženstvími.
V samotné křesťanské církvi probíhala vzpoura proti
ortodoxním rituálům a tradicím.
Bylo v módě prohlašovat že Bůh je mrtev.
Alternativní rituály vypracované La Veyem si zachovaly přitažlivost starých ceremonii,
změnily se však z negativního paskvilu v pozitivní formy oslav a očist:
satanistické svatby posvěcující radosti těla,
pohřby prosté pokryteckých a svatouškovských otřepaných frází,
rituály smyslnosti, pomáhající stoupencům kultu naplnit sexuální tužby,
destrukční rituály,
umožňující členům Satanovy církve zvítězit nad nepřáteli.

Úvod - Burton H.Wolfe 2.část

17. března 2007 v 19:01 | Ištar |  Satanská bible
Křtiny, svatby v Ďáblově jménu a jiné zvláštní příležitosti se těšily neobyčejnému zájmu tisku,
i když o něj nikdo z věřících nestál.
Od roku 1967 noviny po celém světě, ať už ze San Francisca,
z Tokia nebo z Paříže, vysílaly reportéry, aby psali o Satanové církvi.
Fotografie nahé ženy zpola zakryté leopardí kůží,
sloužící za oltář zasvěceny Satanovi v La Veyem koncipovaném
svatebním obřadu obletěla prostřednictvím tiskových agentur a novin svět;
objevila se i na titulních stránkách takových tradičních bašt tisku jako jsou losangeleské Times.
Díky publicitě se skupiny zvané grotta
(La Veyova obdoba konventů),
hlásící se k Satanově církvi, rozšířily po celém světě a potvrdily tak jedno z
La Veyových základních poselství:
Ďábel nejen že žije, ale je u značného množství lidí velmi oblíben.
La Vey samozřejmě upozorňoval, že pro něj a jeho stoupence není
Ďábel oním šablonovitým chasníkem s rohy, ocasem a vidlemi,
zahaleným do rudého hávu, ale spíše ztělesněním temných sil přírody,
jejichž hlubiny lidé teprve začínají zkoumat.
Jak své tvrzení uvedl v soulad s vlastním vzhledem,
když často vystupoval v černé kutně s kápí a rohy?
Na to odpovídá:
"Lidé potřebují obřady a symboly.
Setkáte se s tím všude - v baseballu,
v církevních ceremoniích nebo ve válkách:
Symboly slouží jako odrazové můstky k vybití emocí,
které většina lidí nedokáže uvolnit ani je sama pochopit.
" Tyto hry nicméně brzy přestaly La Veye bavit. Vyskytly se ovšem i nezdary.
Některým La Veyovým sousedům začal vadit vzrostlý lev,
kterého si držel jako mazlíčka a nakonec ho musel věnovat místní zoologické zahradě.
Jedna z La Veyových nejoddanějších čarodějnic,
Jayne Mansfieldová, zemřela na následky kletby,
kterou Černý papež, z důvodů, jež jsem objasnil v Ďáblově mstiteli,
vyslal na jejího ctitele, právníka Sama Brodyho.
La Vey ji před Brodym neustále varoval a její smrt pak těžce nesl.
Byl to v pořadí již druhý hollywoodský sexuální symbol šedesátých let,
se kterým měl intimní známost a který tragicky zemřel;
první byla Marilyn Monroe - v roce 1948 se na krátké,
ale rozhodující období stala jeho milenkou.
Odešel tehdy ze zábavního parku a
doprovázel na varhany striptérky v okolí Los Angeles.
Kromě toho byl La Vey unaven pořádáním zábavných a
očistných obřadů pro členy své církve.
Navázal styk s posledními žijícími členy předválečných bratrstev v
Evropě a snažil se zachytit jejich filozofii a
tajné rituály dochované z období před Hitlerovým nástupem,
takže potřeboval čas, aby mohl studovat,
psát a pracovat na nových principech.
Dlouho experimentoval se základy geometrických prostorových koncepcí,
které shrnul v práci nazvané Zákon různoběžníku.
(Vysmívá se v ní dnešním snobům, kteří ničemu nerozumí.)
Stal se vyhledávaným řečníkem,
hostem v rozhlasových i televizních programech
a poradcem při natáčení hudby k televizním a filmovým podobám satanistických hororů.
Někdy v nich dokonce i hrál.
Jak poznamenal sociolog Clinton R. Sanders:
"... žádný magik neměl takový přímý vliv na způsob filmové prezentace satanismu
jako Anton Szandor La Vey.
V La Veyově církvi jsou centrálními prvky rituální a esoterický symbolismus.
Filmy, na kterých se podílel,
obsahují podrobné popisy satanských rituálů a jsou plné tradičních okultních symbolů.
Důraz kladený v Satanově církvi na rituál
>>má soustředit emoční síly skryté v každém jedinci<<.
Vyumělkovanou rituálnost,
která je ústředním bodem La Veyových filmů,
můžeme obdobně chápat jako mechanismus,
který má aktivizovat a soustředit emoční zkušenost filmového diváka."
La Vey se nakonec rozhodl přenést rituály a ostatní činnost
Satanovy církve do grott rozsetých po celém světě a věnovat se cele psaní,
přednáškám a výuce - a také rodině: manželce Dianě,
plavovlasé krásce zastávající funkci velekněžky církve,
dceři Karle, s vlasy jako havran, které je nyní něco přes dvacet a která,
podobně jako otec, studuje kriminologii a většinu času tráví přednášením
o satanismu na univerzitách po celé Americe,
a samozřejmě také Zeeně, kterou si ti,
kdo znají slavnou fotografii satanského křtu,
pamatují jako pouhé škvrně, a která se vyvinula v nádherný exemplář teenagera,
přitahující stále rostoucí smečku vlčáků.
V poměrně klidném období La Veyova života vznikly jeho populární průkopnické knihy,
které nalezly početnou čtenářskou obec.
Nejprve to byla Satanská bible(The Satanic Bible),
která v době, kdy píši tento úvod, vychází již ve dvacátém vydání
(toto je druhý, přepracovaný úvod; psal jsem úvod i k prvnímu vydání.
Následovaly Satanské rituály(The Satanic Rituals),
kde se La Vey podrobněji zabývá temným a spletitým materiálem,
který objevil ve stále přibývajících pramenech. A konečně třetí kniha,
Dokonalá čarodějka (The Compleat Witch),
je v Itálii bestsellerem,
v Americe ale bohužel už nevychází a nedošla uznání.
Rozsah La Veyovy činnosti od organizovaných církevních aktivit
až po psaní knih vycházejících
po celém světě samozřejmě přispěl k rozšíření rad stoupenců Satanovy církve.
Rostoucí popularita satanismu byla přirozeně provázena hrůzostrašnými historkami,
které šířily hlavně náboženské skupiny.
Stýskaly si, že v univerzitních knihkupectvích se
Satanská bible prodává lépe než křesťanská,
takže je jedním z hlavních důvodů,
proč se mladí odvracejí od Boha.
Když papež Pavel vydal před dvěma lety, (tedy v r. 1974 pozn. překl.),
prohlášení, že Ďábel žije a má podobu člověka, živého, oheň vydechujícího individua,
které roznáší zlo po světě,
měl téměř- určité na mysli La Veye.
La Vey říká, že "zlo" pozpátku znamená "živý" (slovní hříčka: zlo - anglicky = evil, živý = live - pozn. překl.) a že by se mu člověk měl oddat a radovat se z něj.
Papeži a vystrašeným náboženským skupinám odpovídá takto:
"Lidé a organizace na nás vydělávají milióny.
Co by si bez nás počali?
Bez Satanovy církve by neměli,
na koho by se mohli vztekat a zároveň svalovat vinu za všechnu zkaženost a průšvihy,
které se ve světě dějí.
Kdyby si to skutečně mysleli, celou záležitost by tak nenafukovali.
Měli byste spíše uvěřit, že oni jsou těmi šarlatány a že je moc těší, když nás tu mají,
aby z nás mohli těžit. Jsme mimořádně cennou komoditou.
Podpořili jsme obchod a pozvedli jsme ekonomiku.
Jisté procento z miliónů, které jsme vytvořili, se zase vrátí křesťanské církvi.
Mnohokrát jsme již prokázali správnost devátého satanského přikázání,
které praví, že církev - a milióny jedinců - nemohou bez Ďábla existovat."
Za to musí křesťanská církev zaplatit.
Vše, co La Vey předpověděl v prvním vydání Satanské Bible, se skutečně stalo.
Lidé po staletí potlačující své instinkty zpřetrhali své okovy.
Došlo k explozi sexu, ve filmech a literatuře, na ulicích i doma se uvolnilo kolektivní libido.
Lidé tančí nahoře i dole bez. Jeptišky odhodily tradiční hábity a zapomněly na staré zvyky,
obnažily nohy a tančily Missa Solemnis Rock, o níž si La Vey myslel,
že ji vymyslel jako vtip.
Obecnou vlastností všech tvorů je sklon vyhledávat stále nové zábavy,
gurmánská jídla a vína a dobrodružství všeho druhu, všichni touží po okamžitém prožitku.
Lidstvo už nehodlá déle čekat na posmrtný život,
který slibuje odměnit čisté a cudné - jinak řečeno asketické a nudné - duše.
Panuje nálada novopohanství a hedonismu,
z níž se vynořila široká paleta vynikajících jednotlivců - lékařů,
právníků, inženýrů, učitelů, spisovatelů, makléřů, urbanistů, herců, novinářů
(abych uvedl pouze několik sociálních skupin, ze kterých se rekrutují satanisté) -
kteří projevují zájem o utváření a zvěčnění tohoto
všeprostupujíciho náboženství a způsobu života.
Přijetí tohoto náboženství společností,
jež byla příliš dlouho ovládána puritánskou morálkou, rozhodně není snadné.
Nehlásá falešný altruismus, ani nepřikazuje miluj bližního svého.
Satanismus je nepokrytě egocentrická, brutální filozofie.
Je založena na přesvědčení, že lidské bytosti jsou v podstatě sobecká, násilnická stvoření,
že život je přirozená selekce a že přežijí pouze silní a Zemi ovládnou ti,
kteří bojují, aby zvítězili v nekonečné soutěži, jaká existuje v každé džungli -
včetně urbanizované společnosti.
Jestli chcete, můžete se tohoto brutálního životního názoru děsit;
přesto se zakládá na reálných podmínkách existujících již po staletí ve světě,
který obýváme.
Nežijeme přece v mystických krajinách oplývajících mlékem a strdím,
jaké popisuje křesťanská Bible.
V Satanské bibli Anton La Vey vysvětlil filozofii satanismu daleko pronikavěji než
kterýkoli z jeho předchůdců v Království pekel.
Podrobně zde také popsal nové zavedené rituály a vylepšení,
která sám vymyslel pro svou církev realistů.
Od prvního vydání bylo jasné,
že hodně lidí si bude chtít tuto knihu přečíst, aby se poučili,
jak zakládat satanistické skupiny a jak provádět rituály černé magie.
Satanská bible a Satanské rituály jsou jedinými knihami,
které autenticky a v duchu relevantních tradic ukazují,
jak se to vše má dělat.
Vyskytlo se i mnoho plagiátorů,
keři nikdy nepřiznali, odkud čerpají, a dobře věděli proč;
jakmile by totiž byla jejich ubohost a plytkost srovnána s
La Veyovým průkopnickým dílem, zlodějští mistři by už nešli na odbyt.
Každému, kdo chce vidět dosažené výsledky, musí být jasná jedna věc:
Anton La Vey vytáhl Satana ze starého železa.
Satanova církev je hlavním zdrojem současného satanismu.
Tato kniha shrnuje Satanovo poselství, a zůstává výzvou a inspirací,
dnes stejně jako v době, kdy byla napsána.
San Francisco
25. prosince 1976 /XI Anno Satanas

Úvod

17. března 2007 v 19:00 | Ištar |  Satanská bible
ÚVOD
Důvodem k napsání této knihy byla skutečnost,
že až na pár výjimek nebyly všechny traktáty, studie, všechny
"tajné" zaklínací knihy, všechna "velká díla" pojednávající o magii ničím
jiným než svatouškovským podvodem -
provinilým žvaněním a esoterickým plácáním kronikářů magických nauk,
neschopných či neochotných podat objektivní pohled na věc.
Autoru za autorem se ve snaze vyjádřit základní myšlenky
"černé a bílé magie" podařilo pouze celý problém zamlžit tak,
že každý adept černokněžnictví nakonec přihlouple zkouší štěstí s deskou Ouija,
stoupá si doprostřed pentagramu a čeká, až se zjeví démon,
odevzdaně vrhá věštebnými činkami I-Ting jako tvrdými preclíky,
míchá karty, aby předpověděl budoucnost,jež ztratila jakýkoli význam,
navštěvuje semináře, které slibují zlomit ego -
přičemž to samé mu udělají i s peněženkou -
a zpravidla ze sebe v očích těch, kteří vědí,
dělá naprostého blázna!
Pravý mág ví, že regály označené heslem "okultní magie"
přetékají křehkými troskami vyděšených myslí a nemohoucích těl,
metafyzickými deníky sebeklamu a oblbujícími soupisy zásad východního mysticismu.
Příliš dlouho bylo téma satanské magie opracováváno vyjevenými
novináři držícími se cesty ctnosti.
Stará literatura, jako vedlejší produkt mozků,
hryzaných strachem a
prohrou byla nevědomky napsána na podporu těch,
kdo skutečně ovládají
Zemi a ze svých pekelných trůnů se hlasitě a radostně smějí.
Tyto svazky plné otřepaných mylných informací a falešných
proroctví jsou podpalem,
díky němuž šlehají plameny pekel jasněji.
V této knize naleznete pravdu - a fantazii.
Jedna podmiňuje druhou; chápejte je takové, jaké jsou.
To, co poznáte, nebude vždy zrovna příjemné; ale zato se:
vám otevřou oči!
Zde vám předkládám,
Satanské myšlení, podané z pravého
Satanského pohledu.
Satanova církev
San Francisco, Valpuržina noc, l968

Prolog

17. března 2007 v 18:59 | Ištar |  Satanská bible
PROLOG
Bohové cesty ctnosti se po celé věky na Zemi pouze hašteřili a hádali.
Každé z těchto božstev se společně se svými knězi a
služebníky pokoušelo najít ve vlastních lžích nějakou moudrost.
Doba ledová v náboženském myšlení může ve velkém plánu lidské
existence trvat pouze omezený čas.
Bohové poskvrněné moudrosti si odžili svou ságu a po tisíc let byli skutečností.
Každý měl svou vlastní "božskou" cestu do ráje a obviňoval ostatní
z kacířství a duchovních prohřešků.
Prsten Niebelungů nese věčné prokletí - ale jen proto, že ti, kdo jej hledají,
uvažují v pojmech dobra a zla -
přičemž sami jsou přirozeně vždycky dobří.
Bohové minulosti se stali svými vlastními ďábly, aby mohli žít.
Aby naplnili svatostánky a zaplatili hypotéky na chrámy,
hrají jejich duchovní přihlouplou hru s Ďáblem.
Běda, příliš dlouho se obírali spravedlnosti;
takže ďáblové v jejich podání jsou ubozí a neschopní.
V bratrské jednotě si proto podávají ruce a v zoufalství kráčí do
Valhaly na poslední velký ekumenický koncil.
V rmutu soumrak bohů blíží se.
Havrani noci se rozlétli, aby přivolali Lokiho,
který podpálí Valhalu žhnoucím trojzubcem Inferna. Soumrak je dokonán.
Z noci se zrodila zář nového dne a povstal Lucifer, aby znovu vyhlásil:
Toto je éra Satanova! Satan vládne, Zemi! Bohové nespravedlivých jsou mrtvi.
Toto je jitro magie a neposkvrněné moudrosti. TĚLO zvítězilo a velká
Církev bude vybudována a zasvěcena jeho jménu.
Spása člověka již nebude záviset na odříkání a zapírání sebe sama.
Vejde ve známost, že svět těla, svět žijících má být nejlepší přípravou
k věčným rozkoším!
REGIE SATANAS!
AVE SATANAS!
SLÁVA SATANOVI!

Satanské devatero

17. března 2007 v 18:59 | Ištar |  Satanská bible
SATANSKÉ DEVATERO
1. Satan znamená ukájení choutek, nikoli odříkání!
2. Satan znamená živoucí existenci, nikoli vymyšlené spirituální báchorky!
3. Satan znamená neposkvrněnou moudrost, nikoli pokrytecký sebeklam!
4. Satan znamená laskavost k těm, kdo ji zasluhují, nikoli lásku, vyplýtvanou na nevděčníky!
5. Satan znamená pomstu, nikoli nastavení druhé tváře!
6. Satan znamená odpovědnost vůči odpovědným, nikoli péči o psychické upíry!
7. Satan znamená člověka jako pouhé zvíře,
někdy lepšího, mnohem častěji však horšího než ti, co kráčejí po čtyřech,
člověka, jenž se díky "božskému duchovnímu a intelektuálnímu vývoji"
stal nejzkaženějším zvířetem!
8. Satan znamená všechny takzvané hříchy, jelikož vedou k fyzickému,
mentálnímu nebo emočnímu uspokojení!
9. Satan je nejlepším přítelem, jakého kdy církev měla,
jelikož ji po celá ta léta pomáhal udržovat v chodu!

Kniha Satanova-Inferální invektivita

17. března 2007 v 18:58 | Ištar |  Satanská bible
(OHEŇ)
KNIHA SATANOVA
INFERNÁLNÍ INVEKTIVITA

Kniha Satanova

17. března 2007 v 18:57 | Ištar |  Satanská bible
KNIHA SATANOVA
I.
1. V této vyprahlé divočině oceli a kamene pozvedám svůj hlas, byste slyšeli.
Volám k východu i k západu.
Na sever i na jih dávám znamení,jež ohlašuje: smrt slabochům, blahobyt silným!
2. Otevřete oči, byste pozřeli, ó lidé prohnilých-myslí a slyšte,
vy milióny svedené na nesprávnou cestu!
3. Neboť vystupuji, abych zpochybnil moudrost světa; podrobně prozkoumal
"zákony" lidské i "Boží".
4. Žádám zdůvodnění vašeho zlatého pravidla chování
(tj. nečiň druhému, co nechceš, aby jiní tobě činili, pozn. překl.)
a ptám se na všechna proč a proto vašeho desatera.
5. Neskláním se před žádnou z vašich tištěných model.
Ten, který v desateru přikazuje ne, je mým smrtelným nepřítelem!
6. Omočím ukazovák ve vodnaté krvi vašeho šíleného nemohoucího
spasitele a napíšu nad jeho trny zdrásané obočí:
PRAVÝ kníže zla - král otroků!
7. Žádná otřepaná lež pro mně nemůže být pravdou;
žádné svazující dogma neochromí mé pero.
8. Odpoutám se od všech konvencí,
které nevedou k úspěchu a štěstí zde na Zemi.
9. V tvrdém výpadu pozvednu korouhev silných!
10. Popatřím do skelného oka vašeho hrůzostrašného Jehovy a vytahám ho za vousy;
pozvednu širočinu a rozpoltím mu lebku vyžranou červy!
11. Odstřelím úděsné myšlenky filozoficky obílených hrobů a
s trpkým hněvem se budu smát!
II.
1. Popatřte na krucifix,
(lat. = to, co je upevněno na kříži, tj. spodobnění Krista, pozn. překl.) co symbolizuje?
Ztělesnění ubohosti a neschopnosti, visící na kříži.
2. Zkoumám vše a pochybuji o všem.
Stojím před rozpadávajícími se přikrášlenými fasádami vašich
nejnadutějších morálních dogmat a napíšu na ně písmem spalujícího pohrdání a výsměchu:
Hle! Toť vše jen podvod a klam!
3. Shromážděte se kol mne,
Ó vy, kteří vzdorujete smrti,
a Zem sama bude navždy vaše,
abyste ji měli v držení.
4. Příliš dlouho směla mrtvá ruka zneplodňovat živoucí myšlení!
5. Příliš dlouho bylo falešnými proroky zaměňováno správné a špatné,
dobro a zlo!
6. Žádná víra nesmí být přijímána na základě božské autority
. O náboženstvích je nutno pochybovat.
Žádné mravní dogma nesmí být považováno za daně -
žádný standard či měřítko nesmí být zbožněny.
Mravní zásady samy o sobě nejsou posvátné.
Stejně jako dřevěné modly v dávných dobách jsou i ony výtvorem lidských rukou.
Co člověk stvořil, může také zničit!
7. Ten, kdož váhá uvěřit všemu, je obdařen značnou inteligencí,
neboť víra v jeden falešný princip je počátkem vší pošetilosti.
8. Hlavním úkolem nové doby je vždy vyzdvihnout ty,
kteří vymezí její svobody a povedou ji k hmotnému úspěchu -
kteří servou řezavé zámky a i řetězy mrtvého zvyku, jež vždy brání zdravému vývoji.
Teorie a myšlenky, které mohly pro naše předky znamenat život, naději a svobodu,
mohou dnes pro nás představovat zkázu, otroctví a hanbu!
9. S měnícím se životním prostředím nezůstává žádný lidský ideál jistý!
10. Kdykoli si lež zbuduje trůn, nechť je bez lítosti a žalu napadána,
neboť pod vládou falše se nemůže nikomu dařit dobře.
11. Nechť jsou tradiční sofismata svržena z trůnu, vykořeněna,
spálena a zničena, neboť představují trvalou hrozbu veškeré nefalšované ušlechtilosti
myšlení a jednání!
12. Prokáže-li se u kterékoliv údajné pravdy, že není ničím,
než pouhou báchorkou, nechť je bez dlouhých cirátů uvržena v nejzazší temnotu,
mezi mrtvé bohy, mrtvé říše, mrtvé filozofie a další zbytečnou veteš a haraburdí!
13. Nejnebezpečnější ze všech lží, které kdy byly dosaženy na trůn, je posvěcená,
privilegovaná lež - lež,
o níž každý věří, že je vzorem pravdy.
Je plodnou matkou všech dalších všeobecně rozšířených omylů a falešných představ.
Je to strom pošetilosti s hlavou hydry a tisícem kořenů.
Je společenskou rakovinou!
14. Lež, o které se ví, že je lží, je již zpola vymýcena, ale lež, kterou i inteligentní lidé přijímají jako skutečnost, - lež, která byla malému dítěti vštípena v matčině klíně, je nebezpečnější než plíživá morová rána a daleko hůř se s ní bojuje!
15. Všeobecně rozšířené lži byly vždy nejmocnějším nepřítelem osobní svobody jednotlivce.
Existuje pouze jediný možný přístup: vyříznout je, až k samému jádru,
jako rakovinné nádory. Vymýtit je, aby se nemohly dále šířit.
Zničit je, jinak zničí ony nás!
III.
1. Miluj svého bližního bylo vyhlášeno za nejvyšší zákon, ale jaká moc tak rozhodla?
Na jaké logicky zdůvodněné autoritě se zakládá evangelium lásky?
Proč bych neměl nenávidět své nepřátele -
kdybych je miloval, nevydával bych se jim na milost?
2. Je přirozené, aby si nepřátelé činili dobro -
a CO JE VLASTNĚ DOBRO?
3. Může rozeřvaná a zkrvavěná oběť milovat krví zbrocené tesáky,
které ji rvou, úd po údu?
4. Nejsme jeden jako druhý díky svým instinktům dravá zvířata?
Pokud by lidé přestali požírat jeden druhého, mohli by dál žít?
5. Nejsou chtíč a pohlavní touha pouze pravdivějším výrazem k popsání lásky,
pokud se vztahuje k zachování rodu?
Není láska podbízivého Písma svatého pouhým eufemismem pro sexuální aktivitu;
nebo snad velký učitel oslavoval eunuchy?
6. Milujte své nepřátele, a čiňte dobro těm, kteří Vás nenávidí a využívají -
není to opovrženíhodná filozofie kokršpaněla, který se lísá, když ho nakopnete?
7. Nenáviďte své nepřátele celým srdcem, a jestliže vás někdo udeří do tváře,
PRÁSKNĚTE ho přes druhou! Zbijte ho po hnátech a bedrech,
neboť sebezáchova je nejvyšším zákonem!
8. Ten, kdo nastaví druhou tvář, je zbabělý pes!
9. Oplácejte ránu ranou, pohrdání pohrdáním,
odsouzení odsouzením a k tomu štědře přidané úroky z úroků.
Oko za oko, zub za zub, vždy čtyrnásobně, stonásobně!
Staňte se pro svého protivníka zosobněním hrůzy, a až vám půjde z cesty,
bude o něco moudřejší a bude mít o čem přemítat.
Tak si získáte respekt mezi všemi stavy a váš duch - váš nesmrtelný duch - bude žít,
ne v nějakém nedosažitelném ráji, ale v hlavách a tělech těch,jejichž respekt jste si získali.
IV.
1. Život je velká radost - smrt velké odříkání. Proto si užijte života co nejvíce -
TEĎ HNED!
2. Neexistuje žádné zářivé nebe věčné blaženosti ani žádné peklo, kde by se smažili hříšníci.
Náš den útrap je právě teď! Právě teď je náš den radosti!
Pravě teď máme příležitost!
Zvolte si tento den, tuto hodinu, neboť žádný spasitel neexistuje!
3. Rci svému vlastnímu srdci: Jsem sám sobě spasitelem.
4. Postav se do cesty těm, kteří tě pronásledují.
Nechť jsou ti, kteří pracují na tvé zkáze, uvrženi do zmatku a hanby.
Nech je být, jak plevy před smrští, a když padnou, raduj se z vlastního vykoupení.
5. Všechny tvé kosti pak hrdě řeknou, Kdo se mi vyrovná?
Nebyl jsem snad příliš mocným sokem svým nepřátelům? Neosvobodil jsem se SÁM,
vlastním rozumem a tělem?
V.
1. Blahoslaveni silní. neboť jejich bude Země - prokleti slabí,
neboť se jim dostane jha!
2. Blahoslaveni mocní, neboť oni budou chováni v úctě mezi lidmi -
prokleti slabí, neboť budou vyhlazeni!
3. Blahoslaveni troufalí, neboť oni budou pany světa - prokleti pokorní,
neboť budou ušlapáni pod rozeklanými kopyty!
4. Blahoslaveni vítězní, neboť vítězství je základem práva - prokleti porazení,
neboť budou provždy otroky!
5. Blahoslaveni ti, kteří vládnou železnou rukou, neboť slabí před nimi prchnou -
prokleti chudí duchem, neboť bude na ně pliváno!
6. Blahoslaveni ti, kteří se vzpírají smrti, neboť jejich dny na Zemi budou dlouhé -
prokleti ti, kteří vzhlížejí k plnějšímu životu v záhrobí, neboť se ztratí mezi mnohými!
7. Blahoslaveni ti, kteří ničí falešnou naději, neboť oni jsou pravými Mesiáši -
prokleti ti, kteří se klaní Bohu, neboť budou ostříháni jako ovce!
8. Blahoslaveni hrdinové, neboť jim se dostane velkého pokladu -
prokleti ti, kteří věří v dobro a zlo, neboť se bojí stínů!
9. Blahoslaveni ti, kteří věří v to, co je pro ně nejlepší,
neboť jejich mysl nebude nikdy zastrašena - prokleti beránci Boží,
neboť jim bude puštěno žilou, až budou bledší než sníh!
10. Blahoslavený ten, kdo má pár nepřátel, neboť ti z něj učiní hrdinu - proklet ten,
který činí jiným dobro a oni se mu v oplátku vyšklebují, neboť bude opovrhován!
11. Blahoslaveni ti, kteří jsou obdařeni mocnou myslí, neboť oni si osedlají smršť - prokleti ti,
kteří ve svém učení vydávají lež za pravdu a pravdu za lež,
neboť jsou hnusní!
12. Třikrát prokleti slabí, jejichž nejistota z nich činí otroky,
neboť budou sloužit a trpět!
13. Anděl sebeklamu sídlí v duších počestných -
věčný plamen moci nabyté skrze radost dlí v těle Satanisty!

Kniha Luciferova

17. března 2007 v 18:57 | Ištar |  Satanská bible
(VZDUCH)
KNIHA LUCIFEROVA
OSVÍCENÍ

Zatykač: Hledá se Bůh mrtvý nebo živý

17. března 2007 v 18:56 | Ištar |  Satanská bible
ZATYKAČ
HLEDÁ SE: BŮH
MRTVÝ NEBO ŽIVÝ
Jednou z obecně rozšířených mylných představ je, že satanista nevěří v Boha.
Pojem Boha tak, jak ho vykládají lidé, se v průběhu času natolik změnil,
že satanista jednoduše přijímá tu definici, která mu nejlépe vyhovuje.
Člověk si vždy vytvářel své bohy, a ne oni jeho.
Pro někoho je Bůh laskavý - pro jiného děsivý.
Satanista chápe Boha - ať už je nazýván jakkoli či ať je bezejmenný -
jako rovnovážný faktor v přírodě, který nesouvisí s utrpením.
Tato mocná sila, která prostupuje universum a udržuje ho v rovnováze,
je příliš neosobní, než aby se starala o štěstí či bídu tvorů z masa a kostí,
kteří obývají tuto kouli plnou podlosti a špíny.
Každý, kdo truchlí nad ztrátou milované osoby,
by ji určitě raději viděl ve svém náručí než v Božích rukou.
Místo toho jsou falešně utěšováni knězem, který jim tvrdí:
Byla to vůle boží, má drahá, nebo Teď je v rukou Božích, synu.
Podobné fráze by se pánbíčkářům moc hodily, a
by mohli omlouvat Boží nemilosrdnost a přimhuřovat nad ní oko.
Pokud Bůh skutečně má ve své moci vše, a je tak dobrotivý,
jak se předpokládá, proč tedy dopouští, aby se podobné věci děly?
Je na čase, aby se pánbíčkáři přestali uchylovat ke svým biblím a knihám přikázání,
kdykoliv chtějí něco potvrdit nebo vyvrátit, ospravedlnit, zatratit nebo vyložit.
Satanista si uvědomuje, že za vše může člověk a princip akce reakce vesmíru,
a nenamlouvá si, že by za tím stál někdo jiný.
Přestaneme skládat ruce v klín a přijímat osud,
aniž bychom se pokusili něco s tím udělat - jen proto,
že je to psáno v kapitole té a té, v tom a v tom žalmu - a basta!
Satanista ví, že modlení nepomáhá - ve skutečnosti naopak zmenšuje vyhlídky na úspěch,
neboť ti, kdo jsou oddáni zbožnosti, až příliš často skládají ruce v klín a modlí se,
aby došlo ke změně, jíž by vlastní aktivitou dosáhli daleko rychleji!
Satanista se vyhýbá výrazům jako naděje a modlitba, neboť vyjadřují obavy.
Pokud věříme a modlíme se, aby se něco stalo, nebudeme jednat pozitivně,
tak, aby se to skutečně stalo. Satanista si uvědomuje, že o vše, čeho se mu dostane,
se sám přičinil, a místo modlení k Bohu bere situaci do svých rukou.
Pozitivní myšlení a pozitivní jednání nesou ovoce.
Stejně jako se satanista nemodlí k Bohu o pomoc,
nesnaží se vymodlit si odpuštění za špatné činy.
Pokud vyznavač jiného náboženství spáchá špatný skutek,
modlí se k Bohu a žádá odpuštění, nebo se vyzpovídá nějakému prostředníku
a požádá ho, aby se modlil k Bohu za odpuštění jeho hříchů.
Satanistovi je jasné, že modlením nic nezmůže
a zpovídáním se jinému člověku dosáhne ještě méně -
a nadto je to pokořující.
Jestliže udělá satanista něco špatného, uvědomí si,
že chybovat je zcela přirozené - a pokud svého činu skutečně lituje,
vezme si z něj ponaučení a dá si pozor, aby něco takového již nikdy neudělal.
Pokud svého skutku upřímně nelituje a ví,
že se ho dopustí znovu, především se nemá co zpovídat a žádat odpuštění.
Přesně tak to ale chodí. Lidé se zpovídají ze svých hříchů,
aby ulehčili svědomí - a mohli bez starostí jít a znovu páchat hříchy,
obvykle tytéž.
Je tolik rozličných interpretací Boha, v obvyklém slova smyslu, kolik je typů lidí.
Představy sahají od víry v Boha,
který je jakousi vágní univerzální kosmickou myslí,
až po antropomorfní božstvo s bílým plnovousem a sandály,
které má přehled o veškerém konání každého z nás.
Osobní interpretace Boha se značně liší dokonce i v rámci daného náboženství.
Některá náboženství zacházejí tak daleko, že každého,
kdo patří k jiné náboženské sektě než jejich vlastní, označují za kacíře,
a to dokonce i v případech, kdy se celkové učení a podoby zbožnosti téměř neliší.
Katolíci například věří, že protestanti jsou odsouzeni do pekel jen z toho prostého důvodu,
že nepatří do katolické církve.
Stejně tak mnoho odštěpených křesťanských skupin,
jako jsou evangelíci či revivalistická církev věří,
že katolíci jsou pohané vzývající dřevěné nebo kamenné modly.
(Kristus je zobrazován tak, aby se co nejvíce podobal tomu,
kdo se mu klaní, a přesto křesťané kritizují pohany, že uctívají kamenné nebo dřevěné modly.)
Židům bylo vždy spíláno do Ďáblů.
I když všechna tato náboženství mají v podstatě téhož Boha,
každé považuje zvyky ostatních za zavrženíhodné.
Pánbíčkáři se k dovršení všeho dokonce MODLÍ jeden za druhého!
K bratrům, kteří jdou souběžnou cestou ctnosti, chovají opovržení jen proto,
že jejich náboženství má jinou nálepku, a toto nepřátelství je třeba nějakým způsobem vybít.
Nejlépe prostřednictvím modlitby! Skvělý způsob,
jak zdvořile a se samolibým úsměvem říci: Nenávidím vás do morku kostí!
Průhledně zamaskovaný trik, známý jako modlitba za nepřátele!
Modlitba za nepřítele není nic než laciný vztek, a navíc hodně podřadné kvality!
Pokud existuje ve způsobu uctívání Boha tolik křiklavých rozporů,
kolik rozdílných interpretací Boha tedy může být a kdo má vlastně pravdu?
Všem zbožným vyznavačům stezky ctnosti jde hlavně o to,
zalíbit se Bohu a zajistit si tak po smrti přijetí u otevřených Nebeských bran.
I když někdo nežil podle přikázání,
přesto může v poslední minutě zavolat ke svému smrtelnému loži duchovního,
aby mu poskytl poslední rozhřešení. Kněz nebo pastor se přižene poklusem,
aby to s Bohem srovnal a postaral se,
aby jeho propustka do nebeského království byla v pořádku.
(Jezidiové, sekta uctívačů Ďábla, mají na věc rozdílný názor.
Věří, že Bůh je všemocný, ale také všeodpouštějící, a na základě toho se domnívají,
že je to Ďábel, komu se musí zalíbit, neboť on vládne zde na Zemi jejich životy.
Věří tak silně, že jim Bůh po posledním zaopatření odpustí všechny hříchy,
že během života nepociťují potřebu brát ohledy na jeho názor.)
Mnoho lidí dnes nedokáže racionálně přijímat křesťanství se všemi rozpory tak,
jak bylo praktikováno v minulosti.
Začínají pochybovat o existenci Boha v křesťanském pojetí.
Začali si proto říkat křesťanští ateisté. Křesťanská bible je skutečně plná rozporů;
co však může být rozpornější než pojem křesťanský ateista?
Pokud prominentní křesťanští ideologové odmítají starou interpretaci Boha,
jak můžeme od jejich stoupenců očekávat,
že se budou držet dřívější náboženské tradice?
Vzhledem k debatám, je-li Bůh mrtev či ne,
by si měl brzy
- pokud ovšem není mrtev
- začít platit pojištění na důchod!

Bohem, kterého chráníte můžete být vy sami

17. března 2007 v 18:55 | Ištar |  Satanská bible
BOHEM, KTERÉHO CHRÁNÍTE, MŮŽETE BÝT VY SAMI
Veškerá náboženství duchovní povahy jsou výtvorem člověka.
Člověk vytvořil celý systém bohů pouze svým materiálním mozkem jen proto,
že má ego, které nedokáže přijmout,
musel ho zvnějšnit v nějakém velkém duchovním výmyslu, kterému říká Bůh.
Bůh může všechno, co je člověku zakázáno - zabíjet lidi,
konat zázraky jen pro svou potěchu, ovládat jiné bez jakékoli odpovědnosti atd.
Pokud člověk takového boha potřebuje a uznává ho, uctívá svůj vlastní výmysl.
Tím vlastně ZPROSTŘEDKOVANĚ UCTÍVÁ ČLOVĚKA, KTERÝ BOHA VYMYSLEL.
Není tedy rozumnější klanět se bohu, kterého si stvořil podle vlastních emočních potřeb - bohu,
který nejlépe zosobňuje konkrétní pozemskou a tělesnou bytost,
obdařenou takovým duševním potenciálem, že dokázala vymyslet boha?
Pokud člověk trvá na zvnějšnění svého pravého já v podobě Boha,
proč se bát svého pravého já v podobě Boha
- proč velebením Boha vynášet své vlastní já - proč být dále ztělesňován Bohem,
když nejde o nic jiného,
než ÚČASTNIT SE RITUÁLU A NÁBOŽENSKÝCH OBŘADŮ PROVÁDĚNÝCH
V JEHO JMÉNU?
Rituál a dogma člověk sice potřebuje, ale nikde není psáno,
že pokud se chce podílet na rituálním a náboženském
obřadu prováděném ve jménu Božím, potřebuje k tomu zvnějšněného Boha!
Co když člověk při zaplňování propasti mezi sebou a svým Bohem vidí,
jak se démon hrdosti plíží dál - ztělesnění Lucifera, objevující se přímo v jeho středu?
Nemůže již o sobě uvažovat jako o tvoru, rozděleném na dvě části, tělesnou a duchovní,
ale vidí, jak se prolínají, načež ke své nezměrné hrůze zjišťuje,
že jsou pouze tělesné - A VŽDY BYLY! Pak buďto den za dnem k smrti nenávidí sám sex,
anebo se raduje, že je tím, čím je!
Jestliže nenávidí sám sebe, zkoumá nové a složitější duchovní cesty k osvícení a doufá,
že se bude moci znovu rozdvojit při hledání mocnějších, ještě lépe vymyšlených bohů,
aby ztrestal svou ubohou, politováníhodnou tělesnou schránku.
Jestliže přijme sám sebe, a přitom pochopí, že rituál a obřad jsou důležité triky náboženství,
jež si sám vymyslel, aby udržoval svou víru v lež,
pak může jeho víru v pravdu živit STEJNÁ FORMA RITUÁLU - pradávná slavnost,
která dodá jeho vědomí vznešenosti vlastního bytí další opodstatnění.
Až se člověk přiblíží sám sobě a vzdálí se Bohu,
všechna lživá víra vyvane a on se přiblíží Ďáblu.
Pokud Ďábel představuje právě toto a pokud člověk žije svůj život v chrámu
Ďáblově a Satanova energie hýbe jeho svaly,
potom buď prchne před žvaněním a šťouráním počestných,
nebo stane hrdě na tajných místech Země,
a bude svou satanskou mocí ovládat davy pošetilců,
dokud nenastane onen den, kdy bude moci vystoupit a slavnostně vyhlásit:
JSEM SATANISTA!
SKLOŇTE SE,
NEBOŤ JÁ JSEM NEJVYŠŠÍM
ZTĚLESNĚNÍM LIDSKÉHO ŽIVOTA!

Několik fakt o nadcházejícím věku satanismu

17. března 2007 v 18:54 | Ištar |  Satanská bible

NĚKOLIK FAKT O NADCHÁZEJÍCÍM VĚKU SATANISMU
Sedm smrtelných hříchů podle křesťanské církve jsou:
chamtivost,
pýcha,
závist,
zloba,
obžerství,
smilstvo
a lenost.
Satanismus se těchto hříchů zastává, neboť všechny vedou k tělesnému,
duševnímu nebo emočnímu uspokojení.
Satanista ví, že na chamtivosti není nic špatného,
znamená pouze, že někdo chce ještě víc, než má.
Závist znamená, že se zájmem pohlížíme na majetek druhých a toužíme získat
podobné věci pro sebe.
Závist a chamtivost jsou motivačními silami ctižádosti - bez ní by se těžko
dalo dosáhnout něčeho významného.
Obžerství neznamená nic jiného, než že jíte víc, než je třeba, abyste se udrželi při životě.
Když se přejídáte a hrozí vám obezita, další hřích - pýcha - vás přiměje,
abyste se snažili vypadat tak,
abyste znovu získali ztracenou sebeúctu.
Každý, kdo si koupí nějakou část oděvu za jiným účelem,
než je zakrytí těla a jeho ochrana proti nepříznivým živlům, se prohřešil pýchou.
Satanisté se často setkávají s posměváčky, kteří jsou proti takovému škatulkování.
Tyto posměváčky je třeba upozornit, že jedna či více částí oděvu, které nosí,
nejsou nutné k ochraně proti zimě.
Na této zemi není jediný člověk, který by se nějakým způsobem nezdobil.
Satanista pouze poukazuje, že jakákoliv ozdoba na těle posměváčka svědčí o tom,
že i on zhřešil pýchou. Nehledě na to, kolika slovy cynik racionálně popisuje svou svobodu,
je stále ověšen znaky pýchy.
Nechuť k rannímu vstávání znamená, že hřešíte leností. P
okud budete ležet v posteli dostatečně dlouho, zjistíte, že pácháte další hřích - smilstvo.
I sotva znatelné vzbuzení sexuální touhy znamená provinit se smilstvem.
Příroda, aby pojistila rozmnožování lidstva, učinila z pohlavní touhy nejsilnější instinkt,
hned po pudu sebezáchovy. Když si to křesťanská církev uvědomila,
udělala ze soulože prvotní hřích. Tak dosáhla toho, že se hříchu nikdo nevyhne.
Samotná vaše existence je důsledkem hříchu - prvotního hříchu!
Nejsilnější instinkt každé živé bytosti je pud sebezáchovy,
který nás přivádí k poslednímu ze sedmi smrtelných hříchů - ke zlobě.
Není to snad náš pud sebezáchovy,
který se probudí, když nám někdo ubližuje a my se tak rozzlobíme,
že jsme schopni bránit se dalšímu napadení?
Satanista se drží hesla: Udeří-li tě někdo do tváře, práskni ho přes druhou!
Ať nezůstane žádné zlo neztrestáno.
Stůjte jako v cestě lev - buďte nebezpeční i jako poražení!
Jelikož přirozené instinkty vedou člověka ke hříchu,
všichni jsou hříšníci,
a všichni hříšníci přijdou do pekla.
Pokud se všichni dostanou do pekla,
setkáte se tam se všemi přáteli.
Nebe musí být zabydleno pěkně divnými tvory,
kteří žili pouze proto, aby se dostali někam,
kde budou moci navěky drnkat na harfy.
Časy se změnily. Náboženští vůdci již nehlásají,
že veškeré naše přirozené konáni je hříšné.
Již si nemyslíme,
že sex je odporný - nebo že být pyšný sám na sebe je hanebné - nebo že chtít něco,
co patří jinému, je nemravné.
Přirozeně že ne, časy se přece změnily!
Jestli chcete důkaz jen si všimněte, jak jsou dnes církve tolerantní.
Vždyť dělají všechno, co hlásáte.
Podobná prohlášení slyší satanisté v jednom kuse a vřele souhlasí. ALE,
pokud se svět natolik změnil, proč se tedy dál držet nitek umírající víry?
Jestliže se mnoho náboženství zříká vlastních posvátných knih,
jelikož jsou zastaralé, a hlásají myšlenky satanismu,
proč je tedy nenazvat pravým jménem - satanismus?
Rozhodně by to bylo méně pokrytecké.
Poslední dobou došlo k pokusu zlidštit duchovní koncepci křesťanství.
Používá těch nejokatějších prostředků, které nemají s duchovnem nic společného.
Latinské mše jsou nyní slouženy v domácích jazycích,
což pouze umožnilo snadněji prokouknout celý ten nesmysl.
Obřad byl zároveň oloupen o svou esoterickou podstatu,
která je v souladu s principy dogmatu.
Emoční reakci je daleko snazší vyvolat slovy a frázemi,
jimž nikdo nerozumí, než prohlášeními,
o kterých musí pochybovat i ten nejhloupější člověk, když je slyší v jazyce,
jemuž rozumí.
Kdyby kněží a duchovní použili před sto lety prostředky, kterými se dnes snaží zaplnit kostely,
byli by nařčeni z kacířství, bylo by jim spíláno do ďáblů, často by byli i pronásledováni;
zcela jistě by byli bez okolků exkomunikováni. Pánbíčkáři naříkají:
Musíme držet krok s dobou! Zapomínají však,
že díky limitujícím faktorům a hluboce zakořeněných principům nemohou
"řádná" náboženství nikdy dojít změny,
která by vycházela vstříc potřebám člověka.
Dřívější náboženství vždy symbolizovala duchovní podstatu člověka.
Věnovala přitom malý nebo žádný zájem jeho světským či fyzickým potřebám.
Tento život pokládala pouze za něco pomíjivého a tělo za pouhou skořápku;
fyzickou rozkoš za něco nepodstatného a bolest za užitečnou přípravu na Boží království. Pokrytectví vyjde krásně najevo, když počestní provedou ve svém náboženství změny,
aby udrželi krok s přirozenou proměnou lidí! Křesťanství může sloužit plně pouze tehdy,
stane-li se tím, čím je NYNÍ satanismus.
NOVÉ náboženství, založené na přirozených pudech člověka, muselo nutně vzniknout.
ONI mu dali jméno. Jmenuje se satanismus.
Zavržená moc, jež vyvolala náboženské spory o kontrole početí,
církev neochotně připustila, že sex čistě pro radost je neoddiskutovatelný fakt.
Ďábel přiměl ženy, aby ukazovaly nohy a dráždily muže - tytéž nohy,
na které je nyní společensky přijatelné hledět a
které nám předvádějí mladé jeptišky chodící po světě ve zkrácených hábitech.
Roztomilý krok správným směrem (nebo ne?)! Je možné, že brzy uvidíme jeptišky,
jak se s obnaženými ňadry smyslně zmítají při Missa Solemnis Rock.
Satan se usmívá a říká, že by se mu to líbilo - mezi jeptiškami je spousta moc hezkých holek s krásnýma nohama.
Mnoho církví s velkou obcí věřících provozuje na shromážděních smyslnou hudbu,
doprovázenou tleskáním, která je též inspirovaná Satanem. Konec konců,
Ďábel měl vždycky nejlepší písničky.
Navzdory řečem hodných tetiček o bohaté sklizni Páně
nejsou církevní pikniky ničím jiným než dobrou záminkou k nedělnímu obžerství;
a každý ví, že v okolním křoví se děje ledacos jiného než jen čtení v bibli.
Doplňkem mnoha dobročinných církevních trhů, jejichž cílem je získat finanční prostředky,
bývá karneval. Kdysi byl považován za oslavu těla, ale nyní je přijatelný,
neboť peníze připadnou církvi, aby mohla kázat proti ďáblové pokušení!
Lze namítnout, že jsou to pohanské zvyky a obřady, které si křesťané pouze vypůjčili.
To je sice pravda, ale pohané si libovali v rozkoších těla a byli za to odsouzeni právě těmi,
kteří dnes slaví jejich obřady, pouze pod jiným jménem.
Kněží a duchovní kráčejí v prvních řadách mírových demonstrací a
lehají si před vlaky s válečným materiálem se stejnou horlivostí,
s jakou jejich řádoví bratři z týchž seminářů v roli polních kaplanů žehnají kulkám,
bombám a vojákům. Někde se musela stát chyba.
Je možné, že Satanovou rolí je vyslovit obvinění?
Rozhodně ho do této funkce jmenovali!
Když štěně dospěje, stane se z něj pes; když led roztaje,
říká se mu voda; když vyprší dvanáct měsíců, pořídíme si nový kalendář na příslušný rok;
když se z magie stane vědecký fakt, mluvíme o něm jako o medicíně, astronomii apod.
Když přestane určité pojmenování odpovídat dané skutečnosti,
je logické nahradit je novým, vhodnějším. Proč tak nepostupujeme i u náboženství?
Proč máme náboženství označovat stejným jménem,
když se jeho principy přestaly shodovat s původní vírou?
Proč v případě, kdy náboženství sice hlásá totéž co dřív,
ale jeho stoupenci se již prakticky neřídí jeho učením,
si nadále říkají jménem, které bylo dáno jeho původním přívržencům?
Proč byste měli dále podporovat víru, která se neshoduje s vašimi pocity jestliže nevěříte tomu,
co vaše náboženství učí? Nikdy byste nehlasovali pro člověka nebo věc, ve které nevěříte.
Nač tedy odevzdávat církevní hlas náboženství, jež neodpovídá vašemu přesvědčení?
Nemáte právo naříkat si na politické poměry, které jste sami zvolili,
nebo jakýmkoli způsobem podpořili - například tím,
že složíte ruce v klín a budete spokojeně souhlasit se sousedy,
kteří tyto poměry schvalují, jen proto, že jste příliš líní nebo zbabělí,
abyste vyslovili svůj názor. Totéž platí pro náboženské hlasování.
Když už nedokážete být ve svých názorech bezohledně upřímní
z obavy z nepříjemných reakcí zaměstnavatelů, veřejných představitelů apod.,
můžete být upřímní přinejmenším sami k sobě.
V soukromí vlastního domova a s blízkými přáteli se musíte hlásit k náboženství,
kterému leží na srdci pouze VÁŠ prospěch.
Satanismus se zakládá na velmi zdravé životní filozofii, říkají ti, kdo nemají zábrany.
Proč ho ale nazývat satanismem? Proč mu nedat jméno "humanismus" či jiný název,
který by zachycoval souvislost s čarodějnickým konventem
a přitom znamenal něco trochu esoteričtějšího a méně křiklavého.
Existuje pro to více důvodů. Humanismus není náboženství.
Je to prostě způsob života bez nějaké ceremonie či dogmatu.
V satanismu jsou jak ceremonie, tak dogmata.
Dogma, jak bude dále vysvětleno, je nutné.
Satanismus se podstatně liší od všech ostatních čarodějnických a magických skupin,
praktikujících takzvanou dobrou či bílou magii, které dnes ve světě existují.
Tato pokrytecká a arogantní náboženství slavnostně prohlašují,
že jejich členové používají magických sil pouze k altruistickým účelům.
Satanisté hledí na skupiny bílé magie s opovržením, neboť se domnívají,
že altruismus znamená hřešit na dobírku.
Je nepřirozené netoužit po získání věcí pouze pro sebe.
Satanismus je jistou formou kontrolovaného sobectví.
To neznamená, že nikdy nic neuděláte pro někoho jiného.
Obšťastníte-li člověka, na kterém vám záleží, budete mít pocit uspokojení.
Satanismus se stavá za uplatňování upraveného pravidla nečiň druhému,
co nechceš, aby jiní tobě činili.
Náš výklad zní takto: čiň jiným to, co oni činí tobě.
Pokud byste jim činili to, co chcete, aby oni dělali vám,
a oni by s vámi přitom jednali špatné, bylo by proti lidské přirozenosti brát na ně dál ohledy.
K jiným byste se měli chovat tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám;
pokud ale nebude vaše slušnost opětována,
vypořádejte se s nimi, jak si zaslouží.
Skupiny, hlásící se k bílé magii, tvrdí, že pokud na někoho sešlete kletbu,
vrátí se vám trojnásobně, jako bumerang, přesně podle přísloví o kopané jámě.
Je to jen další známka životní filozofie poznamenané pocitem viny
jíž se drží tyto novopohanské, pseudokřesťanské skupiny.
Dobré čarodějky by se chtěly ponořit do čarodějnictví,
ale nedokáží se oprostit od stigmatu, které je s ním spojeno.
Říkají si proto bílí magici, a pětasedmdesát procent své filozofie staví na otřepaných,
banálních principech křesťanství.
Každý, kdo předstírá, že se o magii nebo okultní vědy zajímá z jiných příčin,
než je získání osobní moci, je hnusný pokrytec.
Satanista uznává křesťanství přinejmenším z toho důvodu,
že je důsledné ve své filozofii poznamenané pocitem viny, ale může pouze pohrdat lidmi,
kteří tím, že se přidali ke skupině magiků, dělají jako by se osvobodili od pocitu viny,
a přitom se zabývají stejnou výchozí filozofií jako křesťanství.
Bílá magie je prý využívána pouze k dobrým či altruistickým cílům a černá magie,
jak se tvrdí, slouží pouze sobeckým či špatným účelům.
Satanismus žádnou takovou dělící čáru neuznává.
Magie je vždy magie, ať má pomáhat či škodit.
Satanista jakožto magik by měl být schopen rozhodnout se, co je správné,
a pak užít magických sil k dosažení svých cílů.
Při obřadech bílé magie stojí magik v pentagramu,
aby se ochránil před zlými silami jež přivolává na pomoc.
Satanistovi připadá poněkud pokrytecké vyvolávat tyto síly a žádat od nich pomoc a zároveň se před nimi chránit.
Satanista si uvědomuje, že pouze spojenectvím s těmito silami může zcela
a nepokrytě využívat síly temnot ke svému prospěchu.
Při satanském magickém obřadu se účastníci nedrží za ruce
a netančí kolečko kolem růžolícího,
nezapalují svíce různých barev, aby dosáhli splnění rozličných přání,
nevolají jména Otce, Syna a Ducha svatého,
když patrně provozují černou magii, nevybírají si některého svatého
za osobního rádce a pomocníka při řešení svých problémů, nenamáčejí se
do vonných olejů a nedoufají, že se peníze jen pohrnou, nemeditují,
aby dosáhli velkého duchovního probuzení, neodříkávají dlouhá zaříkávání,
k nimž občas pro lepší dojem přihodí Ježíšovo jméno atd., atd., atd. ad nauseam!
PROTOŽE - toto NENÍ správný způsob, jak provádět satanskou magii.
Pokud se nedokážete zbavit pokryteckého sebeklamu, nikdy nemůžete uspět jako magik,
a tím méně jako satanista.
Satanské náboženství nejenže zdvihlo minci, ale dokonce ji obrátilo na druhou stranu.
Proč by si tedy říkalo jiným jménem než oním,
které je v naprosté shodě s opačnými dogmaty tvořícími satanskou filozofii,
a tak podporovalo principy, které naprosto odmítal?
Satanismus není řádným náboženstvím; je to náboženství světské a živočišné,
náboženství těla - a nad tím vším panuje Satan,
zosobnění špatné cesty.
Nevyhnutelně se nabízí otázka: "Tak dobře,
nemůžeme satanismus nazývat humanismem protože humanismus není náboženství,
proč bychom ale vůbec měli mít nějaké náboženství,
když vše, co děláte, je zcela přirozené?
Nestačí to prostě jen dělat?"
Moderní člověk prošel dlouhou cestou;
zbavil se iluzí o nesmyslných článcích víry dřívějších náboženství.
Žijeme v osvícené době.
Psychiatrie učinila mílové kroky v objasňování podstaty lidské osobnosti.
Žijeme v době intelektuálního uvědomění, jaké žádný svět dosud nepoznal.
To je všechno sice moc hezké ALE - toto nové uvědomění má jednu vadu.
Akceptovat něco rozumové je jedna věc, ale přijmout to pocitově je něco zcela jiného.
Jedním z nároků, které psychiatrie nedokáže splnit,
je lidská potřeba prožívat emoce prostřednictvím dogmat.
Člověk potřebuje obřad a rituál, fantazii a kouzla.
Přes všechno dobré, co psychiatrie dokázala, oloupila člověka o zázraky a fantazii,
které mu náboženství v minulosti poskytovalo.
Satanismus si uvědomuje současné potřeby člověka a vyplňuje rozsáhlé
šedé prázdno mezi náboženstvím a psychiatrii.
Satanská filozofie spojuje základy psychologie s upřímným působením na city čili dogmatem.
Poskytuje člověku fantazii, kterou tolik potřebuje.
Na dogmatu samém není nic špatného, pokud není založeno na myšlenkách a činech,
které jdou vyloženě proti lidské přirozenosti.
Nejrychlejší způsob, jak se dostat z jednoho bodu do druhého, představuje přímka.
Pokud lze veškeré nahromaděné pocity viny vhodně využít,
ruší se potřeba intelektuální očisty psýchy od těchto potlačovaných pocitů.
Satanismus je jediným známým náboženstvím, které bere člověka takového, jaký je,
a staví se spíše za logický princip obracet špatné v dobré,
než za pokus přetrhnout se horlivostí ve snaze něco špatného eliminovat.
Jestliže selským rozumem racionálně zhodnotíte své problémy a přihlédnete k tomu,
co nás učí psychiatrie, a přesto se nedokážete emočně vymanit z
bezdůvodného pocitu viny a proměnit své teorie v činy, měli byste se alespoň naučit,
aby pocit viny pracoval pro vás. Měli by ste jednat podle svých přirozených pudů,
a pokud se přitom nedokážete zbavit provinilých pocitů, těšte se ze své viny.
Může to znít jako protimluv, ale pokud se nad tím zamyslíte,
zjistíte že pocit viny může často vzrušit smysly.
Dospělí by se měli učit od dětí.
Děti si velmi často libují právě v tom, o čem vědí, že by neměly dělat.
Ano, časy se změnily, ale člověk zůstal stejný.
Základy satanismu zde byly vždy.
Jedinou novinkou je formální organizace náboženství,
založeného na charakteristických a obecně platných vlastnostech člověka.
Po staletí byly lidskému odříkání zasvěcovány velkolepé stavby z kamene, betonu, malty a oceli.
Je nejvyšší čas, aby lidé přestali bojovat sami proti sobě a zasvětili život stavbě chrámů
určených k pěstování rozkoší.
I když se časy změnily, a stále se měnit budou, zůstává člověk v jádru stále stejný.
Po dva tisíce let se kál z něčeho, za co nikdy neměl cítit vinu.
Už nás nebaví odpírat si pozemské rozkoše, které si zasloužíme.
Dnes, stejně jako dříve, si člověk potřebuje něco užít, právě teď,
místo aby čekal na odměnu v nebi. Proč bychom nemohli mít náboženství,
založené na holdování rozkoším? Samozřejmě že to odpovídá zvířecí přirozenosti.
Již dávno nejsme žadonící slaboši třesoucí se před nemilosrdným Bohem,
kterému je přitom úplně jedno, jestli vůbec žijeme nebo ne. Jsme hrdí lidé,
vážící si sebe samých - jsme satanisté!

Peklo,ďábel a jak prodat duši

17. března 2007 v 18:54 | Ištar |  Satanská bible
PEKLO, ĎÁBEL A JAK PRODAT DUŠI
Satan je nepochybně nejlepší přítel,jakého kdy církev měla,
jelikož ji po celé věky udržoval při životě.
Falešné nauky o pekle a Ďáblu umožnily protestantské a katolické církvi dlouhý rozkvět.
Bez Ďábla, na kterého by mohli ukázat prstem,
by kazatelé stezky ctnosti neměli čím strašit své stoupence.
Satan vás uvádí v pokušení,
Satan je kníže zla,
Satan je hříšný, krutý a brutální, varují.
Pokud podlehnete Ďáblovu pokoušení, zcela jistě budete navěky prokleti
a budete se smažit v pekle.
Sémantický význam slova Satan je sok, odpor, nebo žalobce.
Samotné slovo Ďábel pochází z indického devi, což znamená bůh.
Satan představuje opozici vůči všem náboženstvím,
která člověka frustrují a zatracují ho za jeho přirozené pudy.
Roli strůjce zla dostal jednoduše proto, že zosobňuje světské,
pozemské a tělesné stránky života.
Satan, nejvyšší Ďábel západního světa, byl původně andělem,
jehož úkolem bylo oznamovat Bohu lidské prohřešky.
Tak tomu bylo až do 14. století, kdy začal být zobrazován jako zlé božstvo,
zčásti člověk a zčásti zvíře s kozlími rohy a kopyty.
Než ho křesťanství nazvalo Satanem, Luciferem a podobně, t
ělesné stránce lidské přirozenosti vládl bůh, který se tehdy jmenoval Dionýsos nebo Pan.
Řekové ho zobrazovali jako satyra či fauna.
Pan byl původně dobrý chlapík a symbolizoval úrodnost a plodnost.
Kdykoli dostane nějaký národ novou formu vlády,
z někdejších hrdinů se rázem stanou zlosynové.
To platí i pro náboženství.
První křesťané věřili, že pohanští bohové byli ďáblové,
a zabývat se jimi znamenalo provozovat černou magii.
Zázračné nebeské jevy označili za bílou magii; to byl jediný rozdíl.
Staří bohové nezemřeli, ale propadli se do pekel a stali se z nich Ďáblové.
Výrazy bubák (angl. bogey), strašák (bugaboo) nebo skřítek (goblin),
kterými se straší malé děti, pocházejí ze slovanského slova bog, což znamená čbůhč,
podobně jako v hindštině bhaga.
Mnoho rozkoší, které nové náboženství zatratilo,
bylo před nástupem křesťanství chováno v úctě.
Udělat z Panových rohů a kopýtek atributy naprosto přesvědčivého
ďábla vyžadovalo pouze malou změnu!
Panovy charakteristické vlastnosti stačilo elegantně změnit v hříchy zasluhující potrestání,
a proměna byla hotova.
Spojování kozla s Ďáblem nacházíme již v křesťanské Bibli, kde byl nejsvatější den v roce,
Den vykoupení, slaven losováním, jež mělo určit, který ze dvou kozlů
bez poskvrny má být obětován Pánu, a který Azazelovi.
Kozel nesoucí hříchy lidí byl vyhnán na poušť a stal se z něj obětní beránek.
Odtud pochází symbol kozla, který je používán při obřadech tajných lóží dodnes,
tak jako byl používán v Egyptě, kde býval jednou do roka obětován některému bohu.
Lidstvo zná mnoho ďáblů různého původu.
Provádění satanských rituálů nezahrnuje vyvolávání démonů;
dělají to pouze ti, kdo se bojí právě těch sil, které zaklínají.
Teoreticky jsou démoni zlými duchy,
jejichž charakteristické vlastnosti přispívají ke zkáze lidí nebo jevů, kterých se dotknou.
Řecké slovo démon znamenalo strážný duch nebo zdroj inspirace,
a popravdě řečeno, pozdější teologové si navymýšleli celé legie těchto poslů inspirace,
přičemž jeden jako druhý byli bez výjimky zlí.
Známkou zbabělosti magiků cesty ctnosti je jejich zvyk obracet se ke konkrétnímu démonu,
(který zřejmě má být Ďáblovým přisluhovačem), aby splnil jejich rozkazy.
Předpokládá se totiž, že démona, který je pouze Ďáblovým služebníkem, lze lépe ovládat.
Okultní nauky tvrdí, že pouze čaroděj, jehož obrana skutečně budí úctu,
či naprostý šílenec by se pokusil vyvolat samotného Ďábla.
Satanista se neobrací pokoutně k těmto služebně nižším ďáblům, ale směle vyvolává ty,
kdo tvoří pekelnou armádu odvěké zuřivosti - ďábly samotné!
Jak se dalo ostatně čekat, teologové sestavili soupis jmen některých ďáblů,
ale následující seznam obsahuje pouze jména nejčastěji užívaná při satanském rituálu.
Obsahuje jména a původ bohů a bohyň, k nimž se obracíme
a kteří představují velkou část obyvatelstva pekelného královského paláce:

Čtyři korunní princi pekel

17. března 2007 v 18:53 | Ištar |  Satanská bible
ČTYŘI KORUNNÍ PRINCI PEKEL
SATAN - (hebrejsky) sok, protiklad, žalobce, Pán ohně, peklo, jih
LUCIFER - (latinsky) římský bůh, nositel světla, osvícení, vzduch, jitřenka, východ
BELIAL - (hebrejsky) bez pána, nízkost země, nezávislost, sever
LEVIATHAN - (hebrejsky) had z hlubin, moře, západ

Pekelná jména

17. března 2007 v 18:52 | Ištar |  Satanská bible
PEKELNÁ JMÉNA
Abaddon - (hebrejsky) ničitel
Adramelech - samarský ďábel
Ahpuch - mayský ďábel
Ahriman - mazdánský ďábel
Amon - egyptský bůh života a množeni s beraní hlavou
Apollyon - řecké synonymum pro Satana, úhlavního nepřítele
Asmodeus - hebrejský ďábel smyslnosti a přepychu, původně zvíře posledního soudu
Astaroth - fénická bohyně chlípnosti, odpovídá babylónské Ištar
Azazel - (hebrejsky) učil člověka výrobě zbraní a zavedl kosmetiku
Baalberith - kanaánský Pán úmluv, později se z něj stal ďábel
Balaam - hebrejský ďábel lakoty a chamtivosti
Bafomet - uctíván templáři, jako symbol Satana
Bast - egyptská bohyně rozkoše představovaná kočkou
Belzebub - (hebrejsky) Pán much, převzatý ze symbolismu skaraba
Behemoth - hebrejská personifikace Satana v podobě slona
Beherit - starosyrské jméno pro Satana
Bilé - keltský bůh pekla
Cimeries - jezdí na černém koni a vládne Africe
Čemoš - moabitský bůh, později ďábel
Čort - ruské jméno pro Satana, černý bůh
Dagon - filištínský mstivý ďábel moře
Damballa - hadí bůh kultu voodoo
Démogorgon - řecké jméno ďábla, které prý mělo zůstat smrtelníkům utajeno
Diabolos - (řecky) plynoucí dolů
Drakula - rumunské jméno pro ďábla
Emma-O - japonský vládce pekla
Euronymos - řecký kníže smrti
Fenriz - syn Lokiho, zobrazovaný jako vlk
Gorgo - zdrobnělina Démogoron, řeckého jména pro ďábla
Haborym - hebrejské synonymum pro Satana
Hekaté - řecká bohyně podsvětí a magie
Ištar - babylonská bohyně plodnosti
Kálí - (hindsky) Šivova dcera, bohyně uctívaná Thuggy
Kojot - indiánský ďábel
Lilith - hebrejská ďáblice, Adamova první žena, která ho naučila jak to chodí
Loki - germánský ďábel
Mammon - aramejský bůh blahobytu a zisku
Mania - etruská bohyně pekel
Mantus - etruský bůh pekel
Marduk - bůh města Babylónu
Mastema - hebrejské synonymum pro Satana
Melek Taus - jezidský ďábel
Mefistofeles - řecky ten, který se straní světla, viz Faust
Metztli - aztécká bohyně noci
Mictian - aztécký bůh smrti
Midgard - syn Lokiho, zobrazovaný jako had
Milkom - amonitský ďábel
Moloch - fénický a kanaánský ďábel
Mormo - (řecky) král ghoulů, choť Hekaté
Naamah - hebrejská ďáblice svodů
Nergal - babylónský bůh Hádu
Nihasa - indiánský ďábel
Nija - polský bůh podsvětí
O-Yama - japonské jméno pro Satana
Pan - řecký bůh smyslnosti, později zapuzen do ďáblovy říše
P1uto - řecký bůh podsvětí
Proserpina - řecká královna podsvětí
Pwcca - velšské jméno pro Satana
Rimmon - syrský ďábel, uctívaný v Damašku
Sabazios - frýžského původu, ztotožňován s Dionýsem, uctívání hada
Saitan - enošský ekvivalent Satana
Sammael - (hebrejsky) "nenávist Boží"
Samnu - středoasijský ďábel
Sedit - indiánský ďábel
Sekhmet - egyptská bohyně pomsty
Set - egyptský ďábel
Šejtan - arabské jméno pro Satana
Šiva - (hindsky) ničitel
Tan-mo - čínská analogie ďábla, žádostivosti, touhy
Tezcatlipoca - aztécký bůh pekel
Thamuz - sumerský bůh, který byl později vypovězen do ďáblovy říše
Thoth- egyptský bůh magie
Tunrida - skandinávská ďáblice
Typhon - řecká personifikace ďábla
Yaotzin - aztécký bůh pekel
Yen-lo-Wang - čínský vládce pekel

Láska a nenávist

17. března 2007 v 18:51 | Ištar |  Satanská bible
LÁSKA A NENÁVIST
Satanismus znamená dobrotu a vlídnost pro ty, kteří ji potřebují,
nikoliv lásku mrhanou na nevděčníky!
Nemůžeme milovat každého a bylo by směšné si něco takového myslet!
Jestliže milujete všechny a vše, ztrácíte přirozenou schopnost výběru a
skončíte jako velice špatný soudce charakteru a kvality.
Pokud se něco používá příliš volně, ztrácí to svůj skutečný význam.
Satanista proto věří, že byste měli hluboce a bez výhrad milovat ty,
kteří si vaši lásku zasluhují, a nikdy nenastavovat nepříteli druhou tvář!
Láska patří mezí nejsilnější lidské city; další z nich je nenávist.
Nutit se do lásky ke všem bez rozdílu je značně nepřirozené.
Jestliže se pokusíte milovat každého, pouze oslabíte city k těm,
kteří jsou vaší lásky hodní.
Potlačovaná nenávist může vést k mnoha tělesným a duševním onemocněním.
Tím, že se naučíte uvolnit nenávist k těm, kteří si ji zasluhují,
se očistíte od těchto škodlivých emocí a nebudete ji přenášet na ty, které milujete.
Od začátku světa se ještě nenašlo žádné velké hnutí lásky,
které by neskončilo povražděním nespočetného množství lidí, zřejmě proto,
aby bylo vidět, jak moc se navzájem milují. Všichni pokrytci, co kdy chodili po Zemi,
měli kapsy nadité láskou!
Každý farizejský pánbíčkář se může přetrhnout, když tvrdí, jak miluje své nepřátele,
ale když mu provedou něco špatného, utěšuje se, že neujdou Božímu trestu.
Místo aby si přiznali, že jsou schopni nenávidět své nepřátele
a jednat s nimi jak si zasluhují, tvrdí:
Kdo jsem já, abych je káral a modlí se za ně.
Proč bychom se měli ponižovat takovými falešnými srovnáními?
Satanismus býval synonymem krutosti a brutality.
Je tomu tak jen proto, že se lidé bojí podívat pravdě do očí - pravdě,
že ne všechny lidské bytosti jsou laskavé a plné lásky.
Stačí, aby satanista připustil, že je schopen jak lásky, tak nenávisti,
a hned je považován za něco hnusného.
Naopak, jelikož dokáže dát průchod své nenávisti v podobě rituálu,
je daleko více schopen milovat - tou nejhlubší láskou.
Tím, že rozezná a otevřeně přizná lásku i nenávist, kterou cítí,
nedochází u něho k záměně obou emocí.
Pokud nejste schopni prožít jeden z těchto citů,
nedokážete plně procítit ani jeho opak.

Satanský sex

17. března 2007 v 18:50 | Ištar |  Satanská bible
Kolem satanistického pohledu na volnou lásku vzniklo mnoho sporů.
Často se předpokládá, že sexuální aktivita hraje v satanismu
nejdůležitější roli a ochota účastnit se sexuálních orgii je nezbytnou podmínkou
přijetí mezi satanisty.
Nic nemůže být vzdálenější pravdě!
Ve skutečnosti jsou oportunisté,
kteří mají o satanismus zájem pouze kvůli jeho sexuálním aspektům, důrazně odmítáni.
Satanismus skutečně obhajuje sexuální svobodu, ale pouze v pravém slova smyslu.
Volná láska znamená podle satanismu přesně toto:
svobodu být buďto věrný jediné osobě či uspokojovat sexuální tužby s tolika lidmi,
kolik je podle vašeho názoru nutné k uspokojení vašich konkrétních potřeb.
Satanismus nedoporučuje těm, kteří k tomu nedojdou přirozeným způsobem,
aby se oddávali orgiím či vrhali do mimomanželských vztahů.
Pro mnohé by bylo jednoduše nepřirozené a škodlivé, kdyby byli nevěrní partnerům,
které si zvolili. Jiné by naopak frustrovalo být sexuálně vázáni pouze na jednu osobu.
Každý se musí rozhodnout sám za sebe,jaká forma sexuální aktivity nejlépe vyhovuje jeho
individuálním potřebám.
Podle satanských měřítek je stejně špatné podléhat sebeklamu a nutit se do cizoložství,
nebo vyhledávat sexuální partnery před svatbou pouze proto,
abyste dokázali svému okolí (nebo, což je ještě horší, sami sobě),že jste se zbavili pocitu viny,
jako nechat kvůli hluboce zakořeněným pocitům viny jakoukoli sexuální potřebu neuspokojenou.
Mnozí lidé, kteří si neustále dokazují, jak se zbavili pocitu viny vyvolaného sexem,
jsou ve skutečnosti spoutáni daleko pevnějšími pouty než ti,
kteří prostě přijímají sexuální aktivitu jako přirozenou součást života a nedělají
kolem své sexuální svobody takový rozruch. Je například uznávaným faktem,
že nymfomanka (dívka snů každého muže a hrdinka senzačních románů) není sexuálně svobodná,
ale je ve skutečnosti frigidní a těká od jednoho muže k druhému,
jelikož má příliš velké zábrany, aby vůbec kdy mohla najít úplné sexuální uspokojení. Další mylnou
představou je názor, že schopnost účastnit se skupinové sexuální aktivity svědčí o sexuální svobodě.
Všechny dnešní skupiny oddávající se volnému sexu mají jedno společné-odmítají fetišistické či
úchylné praktiky.
Silácké příklady nefetišistické sexuální aktivity, chabě maskované jako svoboda,mají ve skutečnosti
stejný průběh.
Všichni účastníci orgie následují příkladu vůdce skupiny- svléknou se do naha a mechanicky souloží,
jako na povel.
Žádný z přítomných přitom netuší, že by jejich osvobozená forma sexu mohla
být nezúčastněnými pozorovateli,
kteří nedokáží klást rovnítko mezi uniformitu a svobodu,považována za sešněrovanou a infantilní.
Satanista si uvědomuje, že pokud má být znalcem sexu(a skutečně se osvobodit od pocitu viny),
nemůže se nechat rdousit ani takzvanými sexuálními revolucionáři ani prudérní společností,
spoutanou pocity viny.
Těmto klubům volného sexu zcela uniklo,o čem sexuální svoboda vlastně je.
Nemůžete-li realizovat sexuální aktivitu na individuální bázi (což zahrnuje i osobní fetiše)
nemá vůbec smysl vstupovat do nějaké organizace, která se zabývá sexuální svobodou.
Satanismus připouští jakoukoli aktivitu, která hluboce uspokojuje vaše sexuální touhy
- ať už jsou heterosexuální, homosexuální, bisexuální či pokud je libo dokonce asexuální.
Satanismus schvaluje fetiš nebo deviaci, které obohatí váš sexuální život,
pokud se ale netýkají někoho, kdo by o ně nestál.
Rozmach deviantního respektive fetišistického chování v naší společnosti by jistě
šokoval fantazii sexuálně naivních lidí.
Existuje daleko více sexuálních odchylek,
než si neinformovaný člověk dokáže představit:transvestitismus,sadismus,masochismus,urolagnie,
exhibicionismus - abychom uvedli pouze několik nejrozšířenějších.
Každý má nějakou vlastní formu fetiše,
ale protože si lidé nejsou vědomi převahy fetišistického chování v naší společnosti,
mají pocit, že kdyby se poddali svým nepřirozeným tužbám,byli by špatní.
(Fetišismus nepraktikují pouze lidé, ale také zvířata. Fetiš je nedílnou součástí sexuálního života zvířat.
Tak například pohlavní pach podmiňuje sexuální vzrušení jednoho zvířete druhým.
Laboratorní testy prokázaly, že pokud je nějaké zvíře uměle zbaveno svého pachu,
ztrácí sexuální přitažlivost. Stimulace sexuálním pachem působí příznivě i na člověka,i když to často
popírá.)
Dokonce i asexuální jedinec má svou úchylku - asexualitu.
Nepociťovat vůbec sexuální touhu (pokud to není dáno stářím, chorobou, apod.)
je daleko nenormálnější než být sexuálně promiskuitní.
Jestliže dá satanista přednost sexuální sublimaci před otevřenou sexuální realizací,
je to výhradné jeho věc. U mnoha případů sexuální sublimace (nebo asexuality)
by jakýkoliv pokus sexuálně se osvobodit měl pro asexuála negativní následky.
U asexuálů je sexuální touha vždy sublimovaná, ať již v podobě práce, nebo koníčků.
Veškerá energie či silný zájem, který by normálně věnovali sexuální aktivitě,
se přelije do jiných zábav nebo činností. Jestliže někdo dává přednost určitým zájmům na úkor
sexuální aktivity, je to jeho věc,
a nikdo nemá právo zatracovat ho za to.
V každém případě by si ale dotyčný měl uvědomit,
že jde o sexuální sublimaci.
Mnoho tajných sexuálních tužeb zůstane pouhou fantazii, protože je není možno vyjádřit.
Nemožnost vybití často vede k nutkavému jednání,
a značná část lidí si proto vytváří vlastní tajné cesty,
jak dát průchod sexuálním touhám.
Jelikož většina fetišistických aktivit není zjevná, neměli by lidé,
kteří toho o sexu moc nevědí, podléhat klamu, že vůbec neexistuje.
Uvedu pár příkladů důmyslných technik:
mužský transvestita se ukájí tím, že nosí dámské prádlo,
ale jinak na něm nic nepoznáte.
Masochisticky založená žena může nosit o několik čísel menší stahovací podvazkový pás, takže bude během dne prožívat sexuální rozkoš z nepříjemných pocitů, aniž kdokoliv co pozná.
Tyto příklady jsou mnohem mírnější a rozšířenější než jiné,
které by bylo možno uvést.
Satanismus podporuje jakoukoli formu sexuální realizace, pokud nikomu neubližuje.
Abychom se vyhnuli nedorozumění, je třeba toto tvrzení blíže objasnit.
Neubližování druhým nezahrnuje neúmyslné ublížení někomu,
kdo nemusí souhlasit s vašimi názory na sex,
protože jeho pohled na sexuální morálku je úzkostný.
Samozřejmé byste se měli snažit, abyste se nějakým způsobem nedotkli svých blízkých,
jako třeba přepjatě stydlivých přátel a příbuzných. Pokud se opravdu snažíte,
abyste jim neubližovali a oni vám na něco náhodné přijdou, nenesete žádnou odpovědnost,
a neměli byste ani mít pocit viny za své sexuální přesvědčení nebo
proto že někdo trpí v důsledku vašeho přesvědčení.
Jestliže žijete v neustálém strachu, že se svým postojem k sexu dotknete prudérních povah,
pak nemá smysl snažit se vymanit z pocitu viny.
Rozhodně však věci neprospěje,
budete-li okázale předvádět své svobodomyslné názory.
Druhou výjimkou jsou masochisté.
Masochista pociťuje rozkoš, když je mu ubližováno, jestliže mu upřete rozkoš z bolesti,
ubližujete mu stejné jako fyzická bolest ubližuje někomu, kdo není masochista.
Tuto situaci ilustruje příběh jednoho skutečné krutého sadisty:
Masochista ho prosí: bij mě! A nemilosrdný sadista mu odpovídá: NE! Pokud někdo chce,
aby mu bylo ubližováno a nachází rozkoš v bolesti, není důvod,
proč bychom mu neměli dopřát radosti, na které je zvyklý.
Výraz sadista označuje v běžné mluvě člověka,
který nachází rozkoš v bezohledné brutalitě.
Skutečný sadista je však ve skutečnosti vybíravý.
Pečlivě vybírá z široké škály potenciálních obětí.
Splnění touhy těm, kterým utrpení dělá dobře, mu přináší úžasnou rozkoš.
Vyrovnaný sadista je požitkář a znalec, neboť si vybírá jednotlivce,
kteří si jeho zájem zaslouží!
Jestliže je někdo natolik vyrovnaný, aby přiznal, že je masochista
a že mu přináší rozkoš být zotročován a bičován, pravý sadista je jen potěšen,
když mu může vyhovět.
Kromě uvedených výjimek by satanista nikomu vědomě neublížil,
aniž by se dotkl jeho sexuálních práv. Pokud se snažíte vnutit své sexuální touhy tomu,
kdo o vaše návrhy nestojí, porušujete jeho sexuální svobodu.
Satanismus neschvaluje znásilnění, zneužívání dětí, sexuální zneužívání zvířat
a jakoukoli sexuální aktivitu zasahující osoby,
které ji odmítají nebo které by díky své nevinnosti či naivitě mohly
být svedeny či výhružkami dohnány, aby dělaly něco proti své vůli.
Pokud jsou všichni zúčastnění dospělí zodpovídající za své činy a dobrovolně se zapojí
do dané formy sexuální realizace - i když je obecně považována za tabuizovanou
- pak není důvod, aby potlačovali své sexuální sklony.
Pokud si uvědomujete všechny důsledky, výhody i nevýhody,
a jste si jisti, že vaše činy neublíží nikomu, kdo nechce nebo si nezaslouží,
aby mu bylo ubližováno, pak nemáte proč potlačovat své sexuální záliby.
Stejně jako se ani dva lidé neshodují ve výběru stravy ani v množství potravy,
kterou potřebují, různí se i sexuální záliby a apetit.
Společnost ani nikdo jiný nemá právo stanovit jiné osobě sexuální normy
nebo frekvenci sexuálního vyžití.
Žádné sexuální chování lze vždy posuzovat pouze v kontextu dané situace.
Z toho plyne, že to, co někdo považuje za sexuálně správné a morální může jiného frustrovat.
Platí i opak: někdo může být sexuálně výrazně nadán, ale bylo by nespravedlivé,
aby vyvolával pocity méněcennosti v někom, kdo se mu sexuální zdatností nevyrovná,
a bylo by bezohledné, aby se vnucoval jiné osobě
(např. muž, obdařený nenasytným sexuálním apetitem převyšujícím potřeby jeho ženy).
Nebylo by hezké, kdyby od ní očekával, nadšenou odezvu na své nabídky,
ona ale musí projevit stejnou ohleduplnost. V případě, že nepociťuje žádnou velkou vášeň,
by ho měla sexuálně přijmout, sice pasivně, ale nicméně mile, nebo si nestěžovat,
pokud se rozhodne hledat uspokojení jinde - včetně autoerotických praktik.
Ideální vztah je takový, ve kterém se lidé hluboce milují a sexuálně si vyhovují.
Dokonalé vztahy jsou nicméně poměrně řídké.
Je důležité zdůraznit, že láska duchovní a sexuální sice mohou,
ale nutně nemusí jít ruku v ruce.
Jestliže existuje alespoň určitá míra sexuálního porozumění,
bývá často omezeno, a dochází ke splnění pouze některých sexuálních tužeb.
Pokud si sexuálně vyhovujete, pak není větší rozkoš nad spojení s tím, koho hluboce milujete.
Pokud si sexuálně nevyhovujete, je třeba zdůraznit,
že v žádném případě nemusí jít o absenci duchovní lásky.
Člověk může, a často tomu tak bývá existovat bez druhého.
Ve skutečnosti se často jeden z manželů uchyluje k mimomanželské sexuální aktivitě právě proto,
že svého partnera hluboce miluje a chce se vyhnout tomu,
aby ho ranil nebo se mu vnucoval.
Hluboká duchovní láska je obohacena láskou sexuální,
a je samozřejmě nutnou součástí každého uspokojivého vztahu,
protože se však sexuální záliby liší,
může někdy mimomanželská sexuální aktivita nebo masturbace být potřebným doplněním.
Masturbace, kterou mnoho lidí považuje za sexuální tabu, představuje problém viny,
s nímž není snadné se vypořádat. Na toto téma je třeba položit zvláštní důraz,
neboť přestavuje velice důležitou součást mnoha úspěšných magických konání.
Již od doby, kdy judejsko-křesťanská bible popsala hřích Onanův (Gen 38:7-10),
uvědomoval si člověk závažnost a důsledky "samotářské neřesti".
Přestože moderní sexuologové vysvětlují Onanův hřích jako běžný coitus interruptus,
zavádějící teologický výklad napáchal během staletí značnou škodu.
Kromě skutečných sexuálních zločinů patří masturbace mezi nejvíce odsuzovaná jednáni.
V minulém století vzniklo nesčetně prací popisujících její hrůzné následky. Prakticky všechny tělesné či duševní choroby byly připisovány hříchu masturbace. Bledost, dýchavičnost, uhýbavý pohled, propadlý hrudník, nervozita, uhry a nechutenství - to je jen několik údajných následků. Pokud jste se nedrželi varováni příruček pro mladé muže, mohli jste si být jisti, že skončíte naprostým fyzickým a mentálním zhroucením.
Odpudivé popisy v těchto příručkách by mohly být téměř zábavné, kdyby nebylo smutného faktu,
že navzdory úsilí současných sexuologů, lékařů, spisovatelů a dalších,
odstranit stigma, které masturbace nesla, podařilo se hluboce zakořeněné pocity viny,
vyvolané nesmysly v těchto sexuálních příručkách, vymazat pouze částečně.
Velké procento lidí, zvláště těch, kterým je přes čtyřicet,
nedokáže emočně přijmout fakt, že masturbace je přirozená a zdravá,
i když racionálně věc chápou. Svůj nepřekonatelný odpor, často podvědomě,
přenášejí na své děti. Převládal názor, že se člověk zblázní,
bude-li přes veškerá napomínání pokračovat v autoerotických praktikách.
Tento absurdní mýtus vznikl na základě častých zpráv
o masturbaci chovanců psychiatrických zařízení.
Jelikož téměř všichni nevyléčitelní šílenci masturbovali, soudilo se,
že zešíleli právě z tohoto důvodu.
Nikoho nenapadlo, že skutečnou příčinou masturbačních praktik byl
v jejich případě nedostatek sexuálních partnerů a především ztráta zábran,
typická pro pokročilé šílenství.
Mnoho lidí by raději vidělo, kdyby si jejich partner hledal vyžití mimo vztah,
než aby se uchýlil k autoerotickým aktům, kvůli vlastním pocitům viny,
partnerově nechuti účastnit se masturbace, nebo strachem z jeho odporu,
přestože u překvapivě vysokého počtu případů přináší vědomí,
že má partner sexuální zážitky s jinými lidmi, zástupné vzrušení,
i kdyžto málokdo přizná.
Pokud je stimulace vyvolaná představami partnera, který se sexuálně stýká s dalšími lidmi,
mělo by se o tom otevřeně mluvit, protože tím obě strany mohou jen získat.
Pokud masturbaci brání pouze pocit viny jedné nebo obou zúčastněných stran,
měli by se oba snažit tyto pocity buďto vymazal nebo je využít.
Mnoho vztahů by se dalo zachránit, kdyby se oba zainteresovaní necítili vinni,
že se oddával přirozenému aktu masturbace.
Masturbace je považována za něco špatného,
protože přináší rozkoš vyvolanou záměrným třením zapovězených oblastí těla vlastní rukou.
Pocity viny provázející většinu sexuálních aktů lze zmírnit tvrzením přijatelným pro církev:
smyslové požitky jsou nutné k plození potomstva
- i když si dáváte pozor na kalendář a hlídáte bezpečné dny.
Pokud se oddáváte masturbaci, pak vám taková útěcha ovšem nestačí.
Ať už vám napovídali o neposkvrněném početí, co chtěli,
- i kdyby vám slepá víra umožňovala tuto absurditu spolknout
-víte dobře, že ke zplození dítěte je zapotřebí sexuálního styku s osobou opačného pohlaví!
Pokud trpíte pocitem viny za prvotní hřích, budete přirozeně cítit ještě větší vinu,
oddáváte-li se sexu jen pro své uspokojení, bez úmyslu plodit děti.
Satanistovi je naprosto jasné, proč pánbíčkáři prohlašují masturbaci za hříšnou.
Stejně jako další přirozené akty to lidé prostě stejně budou dělat, bez ohledu na to,
jak ostře jsou káráni. Vyvolávání pocitů viny je důležitou součástí jejich zlovolné taktiky,
jak přimět lidi, aby své hříchy vykoupili hypotékami na chrámy odříkání!
I když se dnes většinou nesvíjíme pod břemenem viny, vnucené náboženstvím
(nebo si to alespoň myslíme), moderní člověk stále ještě pociťuje stud,
když podlehne touze masturbovat. Když se muž uspokojuje autoeroticky,
místo aby se účastnil honby za ženami, může se cítit oloupen o svou mužnost.
Žena se možná uspokojí sexuálně, ale touží po uspokojeni svého ega, které jí přináší hra svádění.
Ani rádoby Casanova ani strojený vamp nemají adekvátní pocity,
když se mohou sexuálně ukájet pouze masturbací.
Oba by dali přednost i ne zcela vyhovujícímu partnerovi.
Řečeno satansky, je daleko lepší oddávat se dokonalé fantazii,
než se podílet na neuspokojivém zážitku s jiným člověkem.
U masturbace máte alespoň kontrolu nad situací.
Ilustrace neoddiskutovatelného faktu, že masturbace je zcela přirozený,
zdravý jev: provozují ji všichni příslušníci zvířecího království.
Lidské děti se také řídí instinktivní touhou masturbovat,
pokud za to nebudou kárány rozhořčenými rodiči, kterým bezpochyby spílali jejich rodiče,
a tak dál, pěkně pozpátku. Je smutnou pravdou, že pocity viny, které v rodičích vyvolává sex,
se beze změny přenesou na děti.
Abychom uchránili své děti před nešťastným sexuálním osudem svých rodičů,
prarodičů, a možná i nás samých, je třeba nazvat tento zvrácený morální kód pravým jménem:
je to pragmaticky sestaveny soubor pravidel, která by nás zničila,
kdybychom se jimi bez odmluvy řídili!
Dokud se neosvobodíme od směšných sexuálních norem současné společnosti,
včetně takzvané sexuální revoluce, nezbavíme se neurózy vyvolané těmito omezeními.
Příklon k nové, rozumné a humanistické morálce satanismu může - a také tomu tak bude
- dát podnět ke vzniku nové společnosti, v níž se naše děti budou zdravě vyvíjet,
aniž by byly zatíženy zničujícími morálními
břemeny současné nemocné společnosti.

Ne všichni upíři sají krev!

17. března 2007 v 18:49 | Ištar |  Satanská bible

NE VŠICHNI UPÍŘI SAJÍ KREV!
Satanismus znamená odpovědnost k odpovědným a spolehlivým,
nikoliv zájem o psychické upíry. Mnoho lidí žijících na této Zemi:
provozuje jemné uměni vyvolat v druhých zcela bezdůvodný pocit
odpovědnosti nebo dokonce vděčnosti. Satanismus vidí tyto pijavky v pravém světle.
Psychičtí upíři jsou ti, kdo vysávají jiným životní energii.
Tento druh lidi můžeme najít ve všech vrstvách společnosti.
Pro náš život nemají žádný smysl, a nejsou ani předmětem lásky ani skutečnými přáteli.
Přesto se vůči nim cítíme odpovědni, a přitom sami nevíme proč.
Pokud máte pocit, že byste se mohli stát obětí takového člověka,
platí několik jednoduchých pravidel, která vám pomohou pří rozhodování.
Existuje nějaká osoba, které často voláte nebo ji navštěvuje,
aniž byste to ve skutečnosti chtěli, protože je vám jasné, že pokud tak neučiníte,
budete trpět pocitem viny? Nebo zjišťujete, že neustále prokazujete laskavost někomu,
kdo nepřijde a nepožádá o ni, ale říká si nepřímo? Psychický upír po vás nikdy nic nežádá.
To by bylo přece jen příliš. Prostě dají svá přání najevo mnohem jemnějším způsobem,
takže nemohou být nařčeni, že otravují.
Ani by je nenapadlo někoho zneužívat ta vždy jsou ochotni bez protestu a s radostí
přijmout svůj úděl - navenek!
Jejich hříchy nespočívají v tom, co udělají, ale v tom, co nevysloví.
Pocit, že se o ně musíte starat, nepramení z toho, co říkají, ale z toho, co neříkají.
Na to, aby vám nepokrytě sdělili své požadavky, jsou příliš mazaní- vědí,
že byste je odmítli, měli konkrétní a legitimní důvod se k nim neznat.
Velké procento těchto lidí se vyznačuje zvláštními atributy,
díky nimž je jejich závislost na vás lépe zdůvodněná a je i daleko účinnější.
Mnozí psychičtí upíři jsou invalidé (nebo to předstírají), eventuelně jsou mentálně
nebo emocionálně narušení. Jiní mohou předstírat neznalost či neschopnost,
takže ze soucitu - nebo častěji ze vzteku - uděláte vše za ně.
Tradiční způsob zapuzení démona či živlu znamená poznat, co je zač, a provést vymítání.
Rozpoznání těchto moderních démonů a jejich metod je jediný protijed
chránící před zničující mocí, kterou by nad vámi mohli získat.
Pouze proto, že jim jejich rafinované tahy nikdo nevysvětlil, bere většina lidí
tyto pasivně zvrhlé typy jako normální. Přijímají tyto ubohé duše jako lidi,
kteří měli menší štěstí než oni sami, a mají pocit, že by jim měli pomáhat,
jak jen to je možné. Altruistické postoje. které umožňuji těmto parazitům vegetovat,
udržuje při životě právě smysl pro zodpovědnost, zaměřený nesprávným směrem,
či neopodstatněný pocit viny. Existence psychického upíra je umožněna tím,
že si za své oběti chytře vybírá svědomité,
zodpovědné lidi, kteří se obětuji pro své morální'závazky.
V některých případech jsme obdobným způsobem vysáváni celými skupinami i jednotlivci.
Každá organizace shromažďující finanční prostředky, ať už charitativní nadace,
obecní rada, náboženský či podpůrný spolek, atd.,
si pečlivě vybírá za předsedu či koordinátora osobu,
která je mistrem ve vyvolávání pocitu viny.
Úkolem předsedy pak je zastrašit nás a dohnat k tom,
abychom nejdříve otevřeli svá srdce a pak i peněženky tomu,
kdo přijímá jejich dobrou vůli- aniž by se zmínil, že v mnoha případech
není jeho čas věnován nezištně, ale že za své ušlechtilé skutky bere tučnou mzdu.
Mistrně hrají na sympatie a uznalost zodpovědných lidí.
Často vídáme malé děti, které byly těmito pokryteckými zlodějskými mistry vyslány,
aby bezbolestně
vytáhly dary z dobrosrdečných důvěřivců.
Kdo by dokázal odolat nevinnému kouzlu dítěte?
Samozřejmě existují lidé, kteří nejsou šťastni,
jestliže nemohou nějakým způsobem pomáhat, ale mnozí z nás do této kategorie nepatří.
Bohužel, často jsme nuceni dělat věci, o kterých nejsme upřímně přesvědčeni,
že je po nás může někdo chtít. Svědomitý člověk se těžko rozhoduje mezi dobrovolnou
a nucenou dobročinnosti. Chce jednat spravedlivě, ale zjišťuje,
že je velice problematické přesně určit, komu by měl pomáhat
a jak velkou pomoc od něj může okolí
právem očekávat.
Každý si musí rozhodnout sám za sebe, jaké jsou jeho závazky vůči přátelům, rodině a obci.
Než věnuje čas a peníze těm, kdo nepatří mezi jeho nejbližší příbuzné a okruh blízkých přátel,
musí uvážit, co si může dovolit, aniž by poškodil své nejbližší.
A když bude takto uvažovat, musí mezi ty, kteří pro něj znamenají nejvíce,
zcela jistě zařadí i sebe.
Musí pečlivě uvážit oprávněnost požadavku a osobnost a motivy žadatele.
Pokud někdo celý život říkal ano, je mimořádně obtížné naučit se říkat ne.
Pokud však nechce, aby byl neustále využíván a pokud okolnosti
takové rozhodnutí ospravedlňují,
musí se naučit říci ne.
Když jim to dovolíte, psychičtí upíři budou stále víc pronikat do vašeho každodenního života,
až vám nezůstane vůbec žádné soukromí.
Neodbytný pocit, že se o ně musíte starat, vás nakonec připraví o chuť cokoliv podnikat.
Psychický upír si vždy vybere člověka,
který je relativně vyrovnaný a spokojený se svým životem -
žije ve šťastném manželství, je spokojen se svou prací,
a nemá zvláštní problémy s okolním světem - a začne ho vysávat.
Samotný fakt, že si psychický upír vybere jako oběť šťastného člověka ukazuje,
že mu chybí vše, co má jeho oběť.
Udělá co může, aby vyvolal rozbroje a neshody mezi oběti a těmi,
které má ráda.
Dávejte si proto velký pozor na každého, kdo zjevně nemá žádné skutečné přátele
a nic v životě ho zvlášť nezajímá (kromě vás).
Obvykle vám bude vykládat, že si své přátele vybírá velmi pečlivě nebo
že nenavazuje snadno přátelství, protože má vysoké nároky.
(K získání a udržení přátel musí být člověk ochoten dát také něco ze sebe -
což psychický upír nedokáže).
Honem ale dodá, že vy splňujete všechny jeho požadavky a jste mezi lidmi naprostou výjimkou.
Vy jste jedním z mála, kteří si zaslouží přátelství.
Abyste si nespletli zoufalou lásku (což je hodně sobecká záležitost) s upírstvím,
je třeba si uvědomit propastný rozdíl mezi nimi.
Jediný způsob, jak zjistit,
jestli jste vysáváni, je poměřit, co dáváte a co dostáváte.
Někdy se stane, že vás obtěžují nároky, které na vás klade milovaná osoba,
blízký přítel nebo dokonce zaměstnavatel.
Než ale někoho označíte za psychického upíra, je třeba si položit otázku:
Co za to dostávám? Jestliže váš partner, milenka nebo milenec trvá na tom,
abyste mu často volal, ale vy na oplátku vyžadujete, aby vám vysvětlil,
co dělal v době, kdy nebyl s vámi, musíte si uvědomit, že jde o kompromis.
Nebo je-li váš přítel zvyklý obracet se na vás o pomoc v nevhodnou chvíli,
ale stejně tak vy počítáte s tím, že on bez prodlení vyhoví vašim okamžitým potřebám,
musíte to považovat za fair obchod. Jestliže vás zaměstnavatel požádá, abyste udělali víc,
než se od vás normálně očekává, ale přehlédne vaši občasnou nedochvilnost
nebo vám dá volno,
když ho potřebujete, nemáte samozřejmě žádný důvod si stěžovat a mít pocit, že
vás využívá.
Jestliže se ale na vás neustále někdo obrací a očekává,
že mu budete prokazovat laskavosti a v případě, že vy něco potřebujete, má vždy neodkladné
povinnosti, pak jste vysáváni.
Psychický upír vám často něco daruje, abyste měli pocit, že mu něco dlužíte,
a tím si vás připoutá. Rozdíl mezi vaším a jejich dáváním je ten,
že vy musíte zaplatit něčím nemateriálním.
Chtějí, abyste vůči nim cítili závazek a velice by je rozladilo, nebo dokonce rozzlobilo,
kdybyste jim na oplátku chtěli něco dát.
Stručně řečeno, musíte jim prodat duši, a oni vám budou neustále vaši povinnost
vůči nim připomínat tím, že o ní nebudou mluvit.
Jste-li praví satanisté, jediný způsob, jak jednat s psychickým upírem, je dělat hloupého
a chovat se, jako by byli skutečnými altruisty a nečekali,
že se jim nějakým způsobem odvděčíte. Dejte jim pořádnou lekci!
Laskavě si vezměte, co vám nabízejí a nahlas poděkujete, aby to všichni slyšeli, a odejděte!
Tak můžete zvítězit. Co na to můžou říct?
Pokud není zbytí a očekává se, že jim jejich velkorysost oplatíte
(velice nepříjemná povinnost), řekněte ne-ale opět vlídně.
Když ucítí, že jim unikáte ze spárů, stanou se dvě věci:
Zaprvé, budou se tvářit zdrceně a doufat, že váš smysl pro povinnost a sympatie se vrátí.
Pokud se tak nestane, ukáží se v pravém světle, budou vzteklí a mstiví.
Když jste je dotlačili až sem, můžete se VY tvářit ublíženě.
Konec konců, neudělali jste nic špatného, jen jste náhodou měli neodkladné povinnosti,
zrovna když vás potřebovali, a jelikož se nepředpokládalo, že za své dárky něco dostanou,
není co řešit. Psychický upír si nakonec uvědomí,
že jeho metody byly odhaleny a nebude dále naléhat.
Nebude s vámi dát ztrácet čas, ale přeorientuje se na další, nic netušící oběť.
Může se ale stát, že psychický upír nepustí kořist tak snadno, ale udělá vše, aby vás mohl týrat.
Má spoustu času, protože jakmile byl jednou odmítnut, zapomene na vše ostatní
(nebo na to málo, co má) a veškerý čas věnuje přípravě pomsty, neboť je přesvědčen,
že na ni má právo. Z toho důvodu je nejlepší vyhnout se těmto lidem od samého počátku.
Jejich pochlebování a závislost vám může zpočátku lichotit, jejich dárky mohou být lákavé,
ale nakonec zjistíte, že za ně platíte mnohokrát víc.
Neztrácejte čas s lidmi, kteří vás nakonec zničí; místo toho se soustřeďte na ty,
kteří si budou vážit vaší zodpovědnosti vůči nim, a budou obdobnou zodpovědnost pociťovat vůči
vám.
Pokud vy sami jste psychický upír - mějte se na pozoru!
Dejte si pozor na satanistu - je připraven prohnat vám se škodolibou radostí
pověstný naostřený kolík srdcem!

Žádné nutkání...Rozkoš

17. března 2007 v 18:49 | Ištar |  Satanská bible

ŽÁDNÉ NUTKÁNÍ...ROZKOŠ
Nejvyšším stadiem vývoje lidstva je vědomí těla! Satanismus doporučuje svým stoupencům,
aby se oddávali přirozeným touhám. Jedině tak z vás může být naprosto spolehlivý člověk,
bez frustrací, které by mohly být škodlivé jak vám, tak vašemu okolí.
Nejjednodušší krédo satanismu proto zní:
NAMÍSTO ZDRŽENLIVOSTI ROZKOŠ!!!
Lidé si často pletou nutkání s požitkářstvím, mezi těmito dvěma pojmy je obrovský rozdíl.
Puzení není nikdy vyvoláno požitkářstvím, ale neschopností oddávat se požitkům.
Když se z něčeho stane tabu, touha tím jen zesílí.
Každý dělá nejraděj to, co se mu zakazuje.
Zakázané ovoce je nejsladší.
Pokud někomu chybí možnost normálně ulevit svým tužbám,
prudce vzrostou a změní se v puzení.
Kdyby všichni lidé měli podmínky,
aby mohli beze strachu z eventuálních problémů nebo hanby pravidelně ukájet své choutky,
byli by dostatečně uvolnění a mohli by vést zcela normální život bez frustrací.
Byli by volní a mohli se vrhnout do libovolné činnosti,
místo aby plnili své povinnosti jen napůl,
protože jejich tvůrčí síly jsou bržděny frustrací přirozených tužeb.
To platí pro většinu případů, ale vždy se samozřejmě vyskytnou jedinci,
kteří pracují lépe pod tlakem.
Obecně vzato ti, kdo potřebují určitou míru strádání,
aby mohli naplno tvořit podle svých schopností, jsou v podstatě uměleckého založení.
(Později bude řečeno více o naplnění dosaženém prostřednictvím odříkání).
V žádném případě to ale neznamená, že všichni umělci patří do této kategorie.
Naopak, mnoho umělců nedokáže tvořit,
dokud nejsou uspokojeny jejích základní živočišné potřeby.
Normální vybití tužeb většinou nechybí umělci či individualistovi,
ale průměrnému pracujícímu příslušníku středních tříd.
Je ironií, že zodpovědný, úctyhodný člověk - ten,
kdo platí účty celé společnosti - by si měl ze všech nejméně přijít na své.
Právě on si musí být stále vědom svých morálních povinností, on je zatracován,
když ukájí své přirozené choutky.
Satanské náboženství to považuje za hrubou nespravedlnost.
Ten, kdo plní své závazky, by měl mít největší právo na požitky, jaké si zvolí,
bez cenzury ze strany společnosti, jíž slouží.
Konečně přišlo náboženství (satanismus), které velebí a odměňuje ty,
kdo podporují společnost, v níž žijí, místo aby je odsuzovala za jejich lidské potřeby.
V každém kodexu zásad (jedno, zda náboženských, politických nebo filozofických)
lze najit něco dobrého. V šílenství hitlerismu najdeme jeden zářivý příklad - síla radosti!
Hitler nebyl žádný blázen, když nabízel Němcům štěstí v soukromém životě,
aby si tak pojistil loajalitu a nejvyšší výkon.
Potvrdilo se, že většina nemocí má psychický původ,
a psychosomatické choroby jsou přímým důsledkem frustrací.
Říká se, že dobří lidé umírají mladí.Díky křesťanským zásadám dobří lidé skutečně umírají mladí.
K předčasné zchátralosti duše i těla totiž vede právě frustrace přirozených pudů.
Z vylepšování ducha a těla se stala velká móda.
Poskytování rozkoší tělu, schránce, bez níž by duch ani myšlení nemohly existovat,
je však považováno za sprosté, primitivní a hrubé.
Stejně jako dříve, i dnes většina lidi,. kteří se o sobě domnívají, že jsou emancipovaní,
transcenduje od normálnosti k idiocii.
Prohýbají se dozadu, aby si dosáhli na pupek a živí se výstředními a exotickým potravinami,
jako je hnědá rýže a čaj, čímž získávají pocit, že dosáhnou vysokého stupně duchovního vývoje.
Šlichta! ulevuje si satanista. Raději bude jíst pořádné vydatné jídlo,
pocvičí si představivost a transcendovat bude pomocí fyzického a emočního naplnění.
Satanista se domnívá, že po staletích strávených v poutech nesmyslných
náboženských požadavků,
každý uvítá možnost být konečně člověkem!
Pokud si někdo myslí, že se potlačováním přirozených tužeb vyhne prostřednosti,
měl by si prostudovat východní mystické nauky,
které jsou poslední dobou velice oblíbeny mezi intelektuály.
Křesťanství je stará vesta, a ti, kdo touží vymanit se z jeho pout,
se obracejí k takzvaným osvíceným náboženstvím jako je buddhismus.
Přestože si křesťanství samozřejmě zaslouží kritiku, jíž se mu dostává,
možná že dokonce schytalo víc, než mělo.
Stejně jako svedení křesťané se i stoupenci mystických pověr provinili
nedostatečným humanismem.
Obě náboženství jsou sice založena na otřepaných filozofiích,
ale stoupenci mystických náboženství tvrdí,
že jsou osvícení a osvobození od dogmatu viny ustaveného křesťanstvím.
Východní mystik se dokonce ještě více než křesťan vystříhá živočišného chování,
jež by mu připomínalo, že není žádný světec, ale pouhý člověk - nic než jiný druh zvířete,
někdy lepší, mnohem častěji ale horší než ti, co běhají po čtyřech -
který se díky božskému spirituálnímu a intelektuálnímu vývoji stal nejhorším zvířetem!
Satanista si klade otázku, Co je na tom špatného, být člověkem se všemi chybami i klady?
Popřením svých tužeb není mystik ani o trochu blíž překonání nutkavosti
než jeho spřízněná duše - křesťan. Východní mystická náboženství učila lidi,
aby kontemplovali nad svým pupkem, stáli na hlavě, hleděli do zdi, vyhýbali se
označování věcí a ukáznili louhu po hmotných rozkoších.
Jsem si jist, že jste poznali dost takzvaně ukázněných jogínů,
kteří nebyli schopni zvládnout zlozvyk kouření, nebo tolik údajně osvobozených buddhistů,
které konfrontace s příslušníkem opačného - nebo případně téhož -
pohlaví vzrušuje stejné jako méně uvědomělého člověka.
Když se jich zeptáte, proč jsou takoví pokrytci,
uchýlí se k dvojznačnosti charakteristické pro jejich víru - nejsou-li
jednoznačné odpovědi, nikdo je nemůže přitisknout ke zdi!
Je prostou skutečností, že tento druh lidí vedlo k hlásání odříkání právě požitkářství.
Nutkavý masochismus je důvodem, proč si vybrali náboženství, které nejen obhajuje sebezapírání.
ale dokonce je za to velebí a nabízí jim svatouškovskou cestu k
vyjádření masochistických potřeb.
Čím horší týrání dokáží nést, tím budou svatější.
Pro většinu lidí masochismus znamená odmítání rozkoší.
Satanismus poukazuje na některé další významy pojmů a považuje masochismus za požitkářství,
pokud se veškeré pokusy přimět někoho, aby se zbavil masochistických sklonů setkají s odporem,
resp. selžou.
Satanista nezatracuje lidi za to, že dávají volný průchod svým masochistickým tužbám;
krajní opovržení
ale pociťuje vůči těm,
kteří nedokáží být natolik upřímní (přinejmenším vůči sobě),
aby si svůj masochismus přiznali a akceptovali ho jako přirozenou součást své osobnosti.
Používat náboženství jako výmluvy pro masochistické sklony není moc dobré,
ale tito lidé mají ještě tu drzost cítit se nadřazeni těm,
kdo nejsou spoutáni sebeklamným vyjádřením svých fetišů.
Neváhali by zatratit toho, kdo nachází jednou týdně vyžití ve styku s osobou,
která ho pořádně zbije, čímž uvolní napětí, jež by z něj jinak udělalo -
jako z nich samých - nutkavého návštěvníka kostelů či náboženského fanatika.
Tím, že nalezne adekvátní vybití svých masochistických tužeb,
se již nepotřebuje neustále ponižovat a popírat, jako tito nutkaví masochisté.
Satanistům je doporučováno, aby se oddávali sedmeru smrtelných hříchů,
pokud nikomu neubližují; křesťanská církev si je vymyslela jen proto,
aby ve svých stoupencích vyvolala pocit viny.
Křesťanská církev ví, že je nemožné vyhnout se těmto hříchům;
protože jsou to věci, které my, právě proto že jsme lidé, naprosto přirozeně děláme.
Když nevyhnutelně spácháme tyto hříchy,
finanční dary církvi jako úplatek Bohu mají uklidnit farníkovo svědomí.
Satan nikdy nepotřeboval žádnou knihu přikázání,
přírodní síly samy udržely člověka v hříchu a v odhodlání chránit sebe i své pocity.
Přesto byly v zájmu duše činěny demoralizující pokusy o jeho tělo a existenci vůbec,
což jen dokresluje, jak byly nesprávně pochopeny a zneužity pojmy požitkářství versus nutkání.
Satanismus sexuální aktivitu samozřejmě omlouvá a podporuje,
ale fakt, že jako jediné náboženství upřímně zaujalo toto stanovisko,
je zjevnou příčinou, proč mu bylo tradičně věnováno tolik potištěného papíru.
Pokud většina lidí patří k náboženstvím, která je sexuálně utlačují, je pochopitelné,
že cokoliv se o tomto provokativním tématu napíše, stane se příjemně dráždivou četbou.
Když selžou všechny pokusy něco prodat (ať je to výrobek nebo myšlenka), sex to dokáže.
Příčinu je třeba hledat ve skutečnosti, že přestože dnes lidé vědomě akceptují
sex jako normální a potřebnou funkci, jejich podvědomí je stále svázáno různými tabu,
která náboženství na sex uvalilo. Opět nejvíce toužíme po tom, co je nám nejvíce odpíráno.
Pojetí sexu jako strašáku způsobuje, že literatura zabývající se satanskými názory na toto téma
zastiňuje vše ostatní, co bylo o satanismu napsáno.
Pravý satanista není sexem ovládán o nic víc než jinými touhami.
Stejně jako u ostatních rozkoší je satanista spíše pánem sexu než jeho otrokem.
Není žádným zvrhlým zloduchem, který se jen třese, až bude moci
zprznit kdekterou mladou pannu,
ani není úchylou, který se potajmu plíží kolem sprostých knihkupectví a slintá nad nemravnými
obrázky.
Jestliže pornografie uspokojí jeho momentální potřeby,
beze studu si koupí nějaké kvalitní kousky a bez pocitu viny si je podle libosti prostuduje.
Musíme se smířit se skutečností, že lidem začalo vadit, že jsou neustále utlačováni;
my ale musíme podniknout vše, abychom přinejmenším zklidnili jejich hříšné touhy,
jinak by se v této nové době mohly zcela vymknout kontrole,
odpovídají pánbíčkáři na satanistovy otázky.
Proč ale máme dál považovat tyto touhy za něco hanebného, co je třeba potlačovat, když sami
přiznáváte, že jsou přirozené? kontruje satanista.
Co když si pravověrní pánbíčkáři nedokázali před příchodem satanistů vymyslet náboženství,
jež by přinášelo potěšení, a proto ho tak trochu považují za kyselé hrozny,
a kdybychom znali pravdu, není to náhodou tak, že by si také chtěli v životě užít trochu potěšení,
ale ze strachu, že by mohli ztratit tvář, to nepřiznají?
A co když se třeba bojí, že až by lidé uslyšeli o satanismu, řekli by si:
To je něco pro mé proč bych se měl dál držet náboženství, které mě zatracuje za všechno,
co dělám, i když na tom ve skutečnosti není nic špatného?
Satanista má pocit, že je to víc než možné.
Existuje samozřejmě daleko více důkazů, že stará náboženství den ze dne ruší
další ze svých absurdních omezení.
Jestliže je celé náboženství založeno na odříkání místo na oddávání se rozkoši
(jak by správně mělo být), po revizi, jež by vyšla vstříc současným potřebám člověka,
by z něj moc nezbylo. Proč tedy ztrácet čas kupováním ovsa pro chcíplého koně?
Heslem satanismu je:
namísto odříkání... ODDÁVÁNÍ SE ROZKOŠI
... ALE - v žádném případě nejde o nutkání.