Černá mše

17. března 2007 v 18:47 | Ištar |  Satanská bible
ČERNÁ MŠE
Žádný jiný atribut nebyl tolik spojován se satanismem jako černá mše.
Tvrzení, že nejrouhavější ze všech náboženských obřadů není nic jiného než literární výmysl,
je samozřejmé třeba upřesnit - ale nic nemůže být blíž pravdě, než toto tvrzení.
Rozšířená představa o černé mši je asi taková:
exkomunikovaný kněz stojí před oltářem,
tvořeným nahou ženou s široce roztaženýma nohama a rukama a rozevřenou vagínou.
V každé ruce drží černou svíci vyrobenou z tuku nepokřtěných dětí,
na břiše má kalich naplněný močí prostitutky (nebo krví).
Nad oltářem visí obrácený kříž.
Trojúhelníkové hostie z mouky smíšené s námelem
nebo z načerněného turínu jsou jedna za druhou žehnány tak,
že je kněz střídavě vkládá dovnitř a opět vyjímá ze stydkých pysků ženy-oltáře.
Po invokaci Satana a rozličných démonů prý následuje množství modliteb a žalmů,
zpívaných pozpátku nebo prokládaných obscenitami...
přičemž vše je provozováno v ochranném pentagramu, narýsovaném na podlaze.
Pokud se Ďábel zjeví, má obvykle podobu chtivého muže s černou kozlí hlavou.
Pak následuje všehochuť bičování, pálení modlitebních knih, cunnilingu,
felace a všeobecné líbání zadku -
vše za doprovodu oplzlého přednesu z Bible svaté a hlasitého plivání hlenu na kříž.
Pokud se naskytne možnost zavraždit během rituálu malé děcko,
tím lépe; jak jistě každý ví, je to oblíbená zábava satanistů!
Pokud ve vás toto líčení vyvolává odpor,
je snadné pochopit,
proč zprávy o černé mši úspěšně pomáhají církvi udržet její oddané ovečky.
Žádný slušný člověk,
když slyší o takovém rouhání se nemůže nepřidat na stranu inkvizitorů.
Církevní propagandisté odvedli dobrou práci,
když svého času uvědomovali veřejnost o odporných kacířských skutcích pohanů,
katarů, bogomilů, templářů a dalších, které bylo třeba za jejich dualistickou filozofii a někdy i
satanskou logiku vyhladit.
Příběhy o nepokřtěných dětech,
které satanisté ukradli, aby je použili při mši,
nebyly pouze účinnými propagandistickými tahy,
ale zároveň zajišťovaly církvi stálý zdroj příjmů v podobě poplatků za křest.
Každá křesťanská matka, když slyšela o těchto diabolických únosech,
nechala své dítě co nejrychleji pokřtít.
Každý spisovatel či umělec s lascivními sklony mohl dál průchod nejoplzlejším představám v
zobrazeni činnosti kacířů, což jen ukazuje na další stránku lidské povahy.
Cenzor, který zkoumá veškerou pornografii,
aby poznal,
před čím varovat ostatní, je moderní obdobou středověkého kronikáře
nemravných skutků satanistů
a samozřejmě jeho moderního novinářského protějšku.
Existuje domněnka,
že nejúplnější knihovna pornografie na světě patří Vatikánu.
V líbání Ďáblovy zadnice během tradiční černé mše snadno poznáme
předchůdce moderního výrazu
pro ty, kdo chtějí dosáhnout hmotných zisků lichocením něčímu egu.
Jelikož všechny satanské obřady směřovaly k reálným a hmotným cílům,
oscularum infame (polibek
hanby) byl považován za symbolický předpoklad dosažení spíše
hmotného než duchovního úspěchu.
Obvykle se předpokládá,
že satanský obřad či ritus se vždy jmenuje černá mše.
Černá mše není magickým obřadem provozovaným satanisty.
Satanista by černou mši použil pouze jako jistý druh psychodramatu.
Z černé mše ještě nevyplývá, že její účastníci patří k satanistům.
Černá mše je v podstatě parodií římsko-katolické bohoslužby,
ale lze ji volně použít k zesměšnění libovolného náboženského obřadu.
Pro satanistu je černá mše se svým rouháním se ortodoxním rituálům pouhou zbytečností.
Bohoslužby všech uznávaných náboženství jsou již samy o sobě parodiemi starých rituálů,
prováděných uctívači Země a těla.
Ve snaze odsexualizovat a odlidštit pohanské náboženské představy,
noví mužové duchovní víry nalakovali vše poctivé, co se za rituály skrývalo,
narůžovo, a učinili z nich neslané nemastné eufemismy, dnes považované za pravou mši.
I kdyby satanista každou noc provozoval černou mši,
nevyšla by z toho taková parodie, jako u oddaného věřícího,
který sám nevědomky navštěvuje černou mši - karikaturu poctivých
a emočně zdravých rituálů pohanského dávnověku.
Každý obřad považovaný za černou mši musí účinně šokovat a pobuřovat,
jelikož se zdá, že je to měřítkem jeho úspěchu.
Ve středověku šokovalo rouhání proti církvi svaté.
Dnes již církev nepředstavuje onu hrůznou moc jako za dob inkvizice.
Tradiční černá mše proto není pobuřujícím spektáklem pro diletantského či
odpadlého kněze jako
dříve.
Pokud si satanista přeje vytvořit rituál, který by se rouhal proti
etablované instituci a zároveň sloužil
jako psychodrama, musí pečlivě volit fenomén, jehož parodování není zrovna v módě.
Tak se mu skutečné podaří nakopnout posvátnou krávu.
Černá mše by se dnes měla skládat z rouhání proti posvátným tématům,
jako je východní mysticismus, psychiatrie, psychedelické hnutí,
ultraliberalismus, atd.
Bylo by dobré zastávat se patriotismu, plivat na drogy a jejich duchovní vůdce,
nekulturní radikály
uctívat jako bohy,
a dekadenci církevní teologie by se dokonce mohlo dostat satanské pochvaly.
V dichotomii, nutné k formování obecně rozšířených představ,
byl satanský mág vždy katalyzátorem, a v tomto případe může obřad,
provedený ve stylu černá mše, sloužil dalekosáhlému magickému účelu.
V roce 1666 se ve Francii staly velmi zajímavé věci.
Po smrti Francoise Mansarta, architekta různoběžníku,
jehož geometrie se měla stát prototypem strašidelného domu,
byl na základě jeho plánů vystavěn versailleský palác.
Poslední z okouzlujících kněžek Satanových,
Jeanne-Marie Bouvierová (Madame Guyon),
byla zastíněna mazanou oportunistkou a otrlou obchodnicí jménem Catherine Deshayesová,
jinak též známou jako La Voisin.
Tato bývalá kosmetička nalezla při fušování do potratů a opatrování účinných léků dámám,
toužících zbavit se nežádoucích manželů či milenců v odpudivých a
senzačních popisech messes noir ono pověstnou náhlou inspiraci.
Můžeme s jistotou říci, že rok 1666 byl datem konání první komerční černé mše!
V oblasti jižně od St. Denis, dnešní La Garenne.
La Voisin zakoupila rozlehlý dům obehnaný zdí.
Vybavila ho lékárnou, laboratořemi a ... kaplí.
Brzy se pro smetánku a méně významné diletanty stalo společenskou
nutností účastnit se přesně toho
druhu obřadu,
který byl v této kapitole již zmíněn.
Organizovaný podvod,
páchaný při těchto obřadech se navždy zapsal do historie jako pravá černá mše.
Když byla La Voisin 13. března 1678 zatčena
(mimochodem v kostele Blahoslavené Panny Marie),
kostky již byly vrženy. Hnusné činy La Voisin pošpinily majestát satanismu na mnoho let.
Móda satanismu jako zábavy se znovu objevila v Anglii v polovině 18. století,
kdy vznikl Řád medmenhamských františkánů Sira Francise Dashwooda,
známý též jako Klub pekelného ohně.
Sir Francie zavrhl krev,
vraždění a svíce z tuku malých dětí,
používané při mších v minulém století,
a podařilo se mu odehrát rituály plné příjemně oplzlé zábavy,
čímž poskytl mnoha vůdčím osobnostem své doby barvitou a neškodnou formu psychodramatu.
Zajímavou vedlejší aktivitou Sira Francise,
sloužící jako vodítko k orientaci Klubu pekelného ohně,
byla skupina zvaná Klub diletantů, kterou také založil.
Devatenácté století přineslo očištění satanismu v chabých pokusech
bílých magiků provozovat černou
magii.
Pro satanismus to bylo paradoxní období, kdy spisovatelé jako Baudelaire či Huysmans vypadali,
navzdory zjevné posedlosti zlem, jako docela příjemní chlapíci.
Ďábel předvedl veřejnosti svou luciferskou osobnost,
a postupně se z něj stávalo něco jako ozdoba salónů.
Byla to doba expertům černé umění,
jako byl Eliphas Levi.
a nespočet hypnotických médií, která se svými pečlivě spoutanými duchy a démony také úspěšně
svázala myšlení mnoha lidí, kteří si dodnes říkají parapsychologové!
Pokud jde o satanismus, nejvíc se mu blížily neopohanské rity,
provozované Hermetickým řádem Zlatého úsvitu,
který vedl MacGregor Mather,
později Řádem stříbrné hvězdy (A A - Argentinum Astrum) Aleistera Crowleyho
a Řádem východních templářů (O.T.O.)(Ordo Templi Orientis Crowleyova
parodie německé sekty stejného
jména, původně založené v roce 1902 a praktikující některé z principů popisovaných v této knize.),
které paranoidně popíraly jakoukoli spojitost se satanismem,
přestože se Crowley stylizoval do podoby apokalyptické bestie.
Vedle psaní docela roztomilé poezie a povrchního blábolení
o magickém haraburdí strávil Crowley
většinu času,
když zrovna nelezl po horách, jako pozér par excellence a nelitoval námahy,
aby ze sebe udělal zpustlíka.
Podobně jako jeho současník,
duchovní (?) Montague Summers.
Crowley zjevně strávil velkou část svého života ironickými poťouchlostmi,
ale jeho stoupenci jsou dnes nějakým záhadným způsobem schopni rozluštit esoterické významy v
každém jeho slově.
Souběžně s těmito společnostmi vždy existovaly sexuální kluby,
kterým satanismus sloužil jako záminka - což přetrvává dodnes,
k velké radosti novinářů píšících pro bulvární plátky.
Může se zdát, že se černá mše vyvinula z pouhého literárního výmyslu církve do podoby zvrácené
komerční atrakce nebo psychodramatu pro diletanty a obrazoborce, k esu v rukávu populárních
médií...kde je tedy její místo v kontextu skutečného satanismu?
A kdo provozoval satanskou magii před rokem 1666?
Odpovědí na tuto hádanku je další záhada.
Praktikuje člověk považovaný za satanistu skutečně satanismus v pravém smyslu,
nebo se tak na něj spíše pohlíží očima pánbíčkářských tvůrců veřejného mínění?
Již mnohokrát bylo řečeno, a právem, že všechny knihy o Ďáblu byly napsány Božími agenty.
Proto je celkem snadné pochopit, jak tito teologové stvořili jistou odrůdu uctívačů ďábla.
Zlý člověk dřívějších dob nemusí ještě nutně praktikovat pravý satanismus.
Ani není živoucím ztělesněním živlu nevázané pýchy či vznešenosti vlastního ega,
která dala postpohanskému světu definici zla, vytvořenou kněžími.
Je spíše vedlejším produktem pozdější a mnohem důmyslnější propagandy.
Pseudosatanista se vždy objevoval v moderních dějinách
s černou mší různého stupně rouhavosti,
ale pravého satanistu není tak snadné poznat.
Bylo by příliš zjednodušující tvrdit, že každý úspěšný muž či žena na Zemi jsou,
aniž o tom ví, praktikujícími satanisty.
Touha po světském úspěchu,
a jednání z ní vyplývající, jsou přirozené pro svatého Petra důvodem,
aby ukázal palcem k zemi.
Pokud je přijetí boháče do nebe tak obtížné jako protáhnout velblouda uchem jehly,
pokud je láska k penězům kořenem všeho zla,
musíme přinejmenším předpokládat, že nejmocnější mužové na Zemi jsou největší satanisté.
To platí pro
finančníky,
průmyslníky,
papeže,
básníky,
diktátory
a všechny možné tvůrce veřejného mínění a generály velící běhu světa.
Občas se díky úniku informaci ukáže, že nejzáhadnější muži a ženy
na Zemi dělali do černých umění.
Samozřejmě jsou odhalováni jako tajemné postavy dějin.
Jména jako
Rasputin,
Zacharov,
Cagliostro,
Rosenberg
a jim podobní jsou spojovacími články -
stopami, tak říkajíc.
Satanova skutečného obrazu... odkazu, který přesahuje etnické, rasové a ekonomické rozdíly i
dočasné ideologie.
Zemi vždy vládl satanista... a vždy bude, ať už ponese jakékoli jméno.
Jedna věc zůstává jistá: zásadami,
filozofií a praktikami vyjevenými na těchto stránkách se řídí ti,
kteří dosáhli na Zemi největší moci a sebeuplatnění.
Stejně jako dříve, i dnes sídlí v tajných myšlenkách všech mužů a žen,
vybavených zdravým a nezkaleným mozkem,
potenciální možnost stát se satanistou.
Znamení rohů teď promluví spíše k většině než menšině;
magik se zjeví, aby mohl být poznán.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama