Naplnění ega jako cesta k posmrtnému životu

17. března 2007 v 18:47 | Ištar |  Satanská bible
NAPLNĚNÍ EGA JAKO CESTA K POSMRTNÉMU ŽIVOTU
Člověk si uvědomuje, že jednou zemře. Zvířata poznají, že se blíží smrt,
ale teprve když je jistá, uvědomuje si zvíře blížící se odchod z tohoto světa.
I tak ale neví přesně, co s sebou umírání přináší.
Často se poukazuje na skutečnost, že zvířata přijímají smrt důstojně,
beze strachu či odporu.
Je to krásná představa, ale je tomu tak pouze v případech, kdy zvíře ví,
že smrt je nevyhnutelná.
Pokud je zvíře nemocné či raněné, bude bojovat o život ze všech zbývajících sil.
Kdyby člověk nebyl tak vysoce vyvinutý, právě tato neotřesitelná vůle k životu by mu dodala
bojovného ducha potřebného k přežití.
Je známou skutečností, že mnoho lidí umírá prostě proto,
že to vzdají a už je jim všechno jedno.
Pokud je někdo vážně nemocen a nemá naději na uzdravení, dá se to pochopit.
Často ale tomu tak není.
Člověk zlenivěl.
Naučil se přijímat snadná východiska.
Dokonce i sebevražda se ve srovnání s jinými hříchy stala pro mnoho lidí menším zlem.
Za to může výhradně náboženství.
Většina náboženství vydává smrt za velké duchovní probuzení,
na něž se celý život připravujeme.
Tato představa se velice zamlouvá těm, kdo nejsou se svým životem spokojeni;
ale pro ty, kdo zažili všechny radosti života, se smrt pojí s velkými obavami.
Tak to má být. Právě tato žízeň po životě umožňuje, aby vitální jedinec žil dál,
i po nevyhnutelné smrti své tělesné schránky.
Historie ukazuje, že lidé, kteří položili své životy za nějaký ideál,
byli za své mučednictví zbožněni.
Pánbíčkáři a političtí vůdci vždy projevovali při vymýšlení plánů pěknou mazanost.
Vyzdvižením zářného příkladu mučedníka se vyhnou zdravé námitce,
že záměrné sebezničení odporuje veškeré živočišné logice.
Mučednictví a neosobní heroismus si satanista nespojuje s morálními kvalitami,
ale s hloupostí. To samozřejmě neplatí v situacích, kdy jde o bezpečnost milované osoby.
Položit život za něco tak neosobního, jako je politická či náboženská idea,
je masochismus non plus ultra.
Život je jediná ohromná rozkoš, smrt je absolutní odříkání.
Tomu, komu přináší pozemská existence uspokojení,
musí život připadat jako jedna velká oslava, a z fajn večírku nikdo neodchází rád.
Z téhož důvodu se člověk, kterého baví žít,
nevdá ochotné života za příslib posmrtné existence, o níž neví nic.
Východní mystická náboženství učí lidi, aby ukáznili jakoukoli vědomou touhu po úspěchu,
a mohli se rozplynout v univerzálním kosmickém vědomí.
Učí je dělat vše, aby se vyhnuli zdravému sebeuspokojení
a upřímné hrdosti na pozemské úspěchy.
Je zajímavé si povšimnout, že tomuto druhu víry se daří tam,
kde materiální zisky jsou téměř nedostupné.
Proto musí převažovat takové náboženské přesvědčení,
které chválí své stoupence, že odmítají materiální statky a vyhýbají se takovým kategoriím,
jež přikládají určitý význam materiálním úspěchům.
Tímto způsobem lze lidi pacifikovat natolik, aby přijali svůj úděl,
i kdyby byl sebetěžší.
Satanismus označuje věci pravými jmény.
Kdyby nebylo označování málokdo by v životě vůbec něčemu rozuměl,
nepřikládal by mu žádný význam. Význam si vynucuje uznání, a to chce každý,
zejména východní mystik, když se snaží kdekoho přesvědčit,
že dokáže déle meditovat nebo vydrží větší strádání a bolest než jeho kolega.
Východní filozofie hlásají rozplynutí člověkova ega ještě dříve, než stačí zhřešit.
Satanista si nedokáže představit ego, jež by vědomě zvolilo popření sebe sama.
V zemích, kde filozofie, která učí popření ega, slouží jako šidítko pro ty,
kdo se nevzpírají chudobě, pochopitelně splňuje svůj účel - přinejmenším pro ty,
kdo jsou u moci a pro něž je nespokojenost poddaných nežádoucí.
Ale každému, kdo má možnost dosáhnout hmotných statků,
musí připadat jako bláznovství,
když si někdo dobrovolně zvolí toto náboženství.
Východní mystik pevně věří v reinkarnaci.
Člověku, který nemá v tomto životě prakticky nic,
musí možnost, že byl v minulém životě králem nebo jím teprve bude,
připadat velice přitažlivá a uspokojuje jeho potřebu sebeúcty.
Pokud nemá v tomto životě nic, na co by mohl být hrdý, může se utěšovat myšlenkou,
že jsou tu ještě budoucí životy.
Vyznavače reinkarnace nenapadne, že pokud jeho otec,
děd a praděd atd. připravovali svou příchylností k téže víře a etice dobrou karmu
- proč tedy žije v nouzi a ne jako maharádža?
Víra v reinkarnaci skýtá svět plný fantazie,
v němž může člověk najít vhodnou cestu k vyjádření ega a současně tvrdit,
že se jeho ego rozplynulo.
To je zdůrazněno rolemi,
které si lidé v minulých či budoucích životech vybírají.
Vyznavači reinkarnace si ne vždy vybírají vzorné role.
Úctyhodní a konzervativně založení lidé si často zvolí výstředního ničemu nebo gangstera,
a tak naplní své alter ego.
Nebo žena vysokého společenského postavení si může za svůj charakter v minulém životě vybrat
děvku či známou kurtizánu.
Pokud by byli lidé schopni zbavit se stigmatu,
které se pojí s naplněním ega, nepotřebovali by sebeklamné hry,
jako je víra v reinkarnaci,
jež je prostředkem k uspokojení přirozené touhy po naplnění ega.
Satanista věří v plné uspokojení potřeb svého ega.
Satanismus je ve skutečnosti jediné náboženství, jež obhajuje posilováni a povzbuzování ega.
Pouze ten, kdo má dostatečně naplněné ego,
si může dovolit být laskavý a zdvořilý vůči ostatním, aniž by se přitom otupoval o sebeúctu.
Obecně je chvastoun považován za člověka s přebujelým egem,
jeho chvástání však ve skutečnosti pramení z potřeby uspokojit zbídačelé ego.
Poslušnost svých stoupenců si pánbíčkáři vynucovali potlačováním jejich ega.
Děsivost svého boha si pojistili tím,
že vyvolávali ve svých příznivcích pocity méněcennosti.
Satanismus své přívržence vybízí k rozvinutí dobrého a silného ega,
neboť jim poskytne sebeúctu, tolik potřebnou ke spokojené existenci v tomto životě.
Pokud byl někdo během života dostatečné vitální a až do konce bojoval o svou existenci,
je to pravé jeho ego, jež odmítne zemřít, přestože tělo, v němž sídlilo, již propadlo zániku.
Malé děti si zaslouží obdiv pro svůj elán a nadšení životem.
Vidíme to na příkladu děcka, které odmítá jít do postele,
když se zrovna děje něco vzrušujícího,
a když ho uloží do postele, potají vyklouzne a seběhne po schodech,
a nakukuje za závěsem, co se
děje.
Tato dětská vitalita satanistovi dovolí nahlížet za závěs temnot a smrti a zůstat zde na Zemi.
Satanské náboženství nepodporuje sebeobětování.
Pokud smrt nepřijde jako úleva vzhledem k mimořádným okolnostem,
jež činí ukončení života vítaným osvobozením od nesnesitelné existence,
satanské náboženství sebevraždu rozhodně neschvaluje.
Náboženští mučedníci si vzali život, ale ne proto,
že by pro ně byl nesnesitelný,
nýbrž proto, aby něj vyšší oběť učinili nástrojem šíření víry.
Musíme tedy předpokládat, že pokud je sebevražda spáchána pro dobro církve,
je promíjena a dokonce doporučována - přestože jejich písma ji označují za hřích
- neboť náboženští mučedníci byli v minulosti vždy uctíváni jako bozi.
Je zvláštní, že jediný případ, kdy jiná náboženství považují sebevraždu za hřích,
je tehdy, pokud přinese úlevu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama