Hudba stínů - Niccolo De Lucca

2. září 2011 v 22:20 | Ištar |  Povídky z knížky Darken no.1
Poslední příběh Sarnegartha, mocného černokněžníka a vojáka štěstěny.

Havrani noci v svítání rozlétli se,
Stříbrná zář měsíce zmizela v úsvitu.

Lokiho trojzubcem inferna Valhala
podpálí se.
Temný svit zalevá říši zasvěcenou zlu.

Divoká jízda jeho fanatických černých rytířů
nastolila vládu pekla, i bouře zavířily prudce,
ze země vyšlehly plameny, láva tekoucí z
černých trychtýřů.

Sarnegarth, Černé slunce, ve službách
magického jednorožce.
Vše sežehly plameny krutého "dobra",
Damerona.

V šíleném Danse macabre, staršlivém
tanci mrtvých,
křepčících v podivném tanci smrti,
volajíce "Viva Tarantela".

Divná hudba nestvůrnosti a
nesmyslnosti, "dobro" činících.

Orchestr elitních zabijáků, vše
zadupávajích do prachu země, řvouc "Zabij jich"
v krutém rozmaru, hlavy stínajících,
Pandemie kráčející v jeiich šlepějích.

V rmtutu soumrak bohů blíží se,
a člověk je jeho kopytem tepán.
Do světa havrani noci rozlétli se,
pak soumrak jest dokonán.


Na mýtinu vjel obrovitý černý jezdec na ještě mohutnějším ještěrovi. Má maličkost.
Na chvíli jsem vzhlédl. Skrze košaté větvoví obřích dubů jsem zahlédl stále se valící
černou clonu mračen a jen na krátkou chvíli mi byl umožněn pohled na myriády hvězd
a vodnaté, brčálově zelené oko měsíce, když se hustá a temná opona na chvíli milostivě
odhrnula. Znovu jsem sklopil pohled na cestu.
"Musíš ho zabít! Spěchej, nemáš mnoho času," znělo mi stále v uších jako nějaká
primitivní, barbarská, avšak tak neskutečně krásná melodie, že to slovy nedovedu vypovědět.
Rezonovala v mé lebce, jako by někdo řezal kmen vašeho těla ostrou pilou v bručivém staccatu,
ale i to bylo vlastně masochisticky krásné.

Znovu jsem pomalu prožíval chvíle, kdy se mé tělo tříštilo o útesy na dně propasti pod Merggordem.
Jak to, že žiji? Jsem v jiném světě, nebo je tohle smrt? Umírám? Je to jen strašlivá iluze? Potom
však musí strašlivé kouzlo poutat mou mentální sílu. Znovu jsem pociťoval stejné pocity jeko tesně
před skokem, stejná muka i stejný pocit ulehčení při skoku samotném. Skutečně mé tělo nějakým
zázrakem přežilo a čaroděj jej dal znovu dohromady nebo to vše je jen jediný šílený sen a já jsem
jen stínem noci?
Vše jsem ale zažíval z jakéhosi odstupu, a nadhledem, a všechny ty hrozivé zločiny proti lidskosti
u mě vyvolávaly jen úsměv. Byly to nesmírně zvláštní emoce. Nedovedu pochopit proč mi to
připadalo jako ta nejharmoničtější hudba, hudba bolesti, ta strašlivá, temná a smutná, avšak
znovu opakuji, krásná a úžasná, dováděla mě chvílemi k extázi.

Má mysl se znovu vrátila do reálného světa. Rozhlédl jsem se. Les vědem ve mě mé pocity jen
zesiloval. Představte si obrovské duby i stovky stop vysoké kmeny, jež by ani desítka rukou
neobejmula, kořeny hrubé jako trup statného rothlandského válečníka, vypadající jako torza
zkroucených lidských těl. Kam až sahá paměť lesních velikánů tohoto ponurého hvozdu, plného
doupat nejrůznějších stvůr pod jejich kořeny, skryté poklady lesních skřítků, Nabirů, žijících ve
vykotlaných dubech či uvnitř vyhnilých fosforeskujících pařezů, či u mně ukrytých, zpola
listovím zasypaných chaloupek vědem, lasních čarodějnic, ježibab, skutečných vládkyň tohoto
lesa, ať už dobrýchnebo zlých.

Les končil habrovým hájem. Přede mnou se otevřelo úzké, směrem dolů pomalu se rozšiřující
údolí. V dálce jsem zahlédl žlutavé tečky zapálených ohňů. Vrazil jsem mému barasirovi ostruhy
do šupinami nechráněných slabin. ten mohutně zaryčel, rudý rozeklaný jazyk mu vyletěl ze
zubaté tlamy a dal se do klusu. Ze předu přinášel vítr zvuk zvonu, jehož zoufalé volání mohlo
vyjadřovat jen zkázu, plameny a smrt. Lehký přijemný ke mně donesl i táhlé dunivé zvuky
troubení gigantických válečných rohů. To jistě nebude nějaká obyčejná šarvátka, pode mnou
se jistě rozprostírá bitevní pole. Jako blesk mnou projely vzpomínky.

Jako bojovník a černokněžník, temný pán, Dark lord obrovské říše, jsem se stal legendou.
Stačilo vyslovit mé jméno a každému v představě hrůz a krutostí páchaných mými zběsilými
gardami přejel mráz po zádech, ti odvážnější si po pečlivém rozhlédnutí z odporem odplivnou.
Nikdo netušil jakého strašlivého spiknutí jsem se stal obětí. Je tohle kolem peklo nebo očistec
za "mé" hrůzné činy? Ráj tedy určitě ne.
Teď jsem vojákem jiného Warlorda, temného mága Gorga. Je to jeden z mnoha temných pánů
vládnoucích na troskách říše mé a pak Dameronovy, bojujících neustále mezi sebou o co největší
žvanec ze zmučené země.

Zřetelně jsem ucítil dým, přede mnou se objevily polorozbořené zbytky kamenné zdi a za ní domy
v jednom plameni. Cesta vedla skrz hradiště. Podle stavebního stylu zřejmě hradiště Amazonek.
Jsou to sice skvělé válečnice a ještě chráněné blízkostí spřáteleného Lesa vědem, ale úder
nemilosrdných a krutých žoldnéřů mého pána přišel právě odtud.
těla starších žen se válela kolem s odsekanými údy, hlavy vzorně nabodány na kůly, zřejmě práce
črstvě osvobozených Samců. Ve dveřích jednoho z hořících domů leží naznak matka s odseknutou
hlavou, ještě křečovitě svírajíc rovněž mrtvé tělíčko asi devitileté holčičky s těžkým ostěpem
bravurně zabodnutým uprostřed drobné hrudi děvčátka, navždy spojená tělem zbraně se svojí matkou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama